18 C 25/2026

Plný text

Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalovanému zaplacení částky 17 055 Kč a příslušenství z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. Anonymizováno ze dne 9. 4. 2024, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně ( Anonymizováno s.r.o., IČ: Anonymizováno ) a žalovaný. Žalovanému byl na základě smlouvy poskytnut úvěr, dne 9. 4. 2024 mu byla na jeho bankovní účet zaslána částka ve výši 8 000 Kč, dne 9. 4. 2024 částka ve výši 10 000 Kč a dne 10. 4. 2024 částka ve výši 950 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku spolu s úroky. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ve výzvě ze dne 12. 8. 2024 byl žalovaný žalobkyní informován o zesplatnění celého úvěru a byl vyzván k okamžité úhradě. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána 25. 11. 2025. Pohledávka za žalovanou byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 11. 2025 postoupena nejprve na společnost Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , s.r.o., IČ: Anonymizováno , následně byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2025 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. V případě neuznání nároku na zaplacení částky z titulu smlouvy o úvěru požadovala žalobkyně vrácení jistiny z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ke dni podání žaloby bylo žalobkyni ze strany žalovaného uhrazeno 1 895 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že věřitel Anonymizováno s.r.o., IČ: Anonymizováno , poskytl žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky, a to dne 9. 4. 2024 částku 8 000 Kč, dne 9. 4. 2024 částku 10 000 Kč a dne 10. 4. 2024 částku 950 Kč, aniž původní věřitel s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného – spotřebitele – úvěr splácet. Smlouva o úvěru ze dne 9. 4. 2024 je tudíž neplatná. Přijetím částky o celkové výši 18 950 se žalovaný bezdůvodně obohatil a je jeho povinností bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. Pohledávka byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2025. Žalovaný žalobkyni uhradil 1 895 Kč, v době rozhodování soudu dlužil žalobkyni částku 17 055 Kč. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Dále byla věc posouzena dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalovaného úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, neověřila jeho skutečné příjmy. Žalobkyně (její právní předchůdce) jako věřitel měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k prokázané výši jeho měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaný stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o.z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od právního předchůdce žalobkyně přijal peněžitou částku 18 950 Kč, žalobkyni bylo ze strany žalovaného navráceno pouze 1 895 Kč. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru soud proto výrokem II. zamítl požadované zákonné úroky z prodlení od 13. 8. 2024 do zaplacení. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 17 055 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142a o. s. ř., kdy žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, když tato řádně a včas vyzvala žalovaného k plnění předmětného dluhu. Náklady vznikly žalobkyni v souvislosti se zaplacením soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále v souvislosti se zastoupením advokátem. Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. pak soud přiznal žalobkyni odměnu advokáta za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1, písm. a), d) citované vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění), a to za podmínek ustanovení § 14b odst. 1, písm. a), b), c), ve výši dle § 14b odst. 1, bod 2 za použití § 8 odst. 1 této vyhlášky, neboť jde o formulářovou žalobu, tj. odměnu ve výši 400 Kč za jeden úkon právní služby, celkem za tři úkony tedy odměnu ve výši 1 200 Kč. Dále soud žalobkyni přiznal náhradu hotových výdajů dle § 14b odst. 6 písm. a) citované vyhlášky za uvedené tři úkony právní služby po 100 Kč. Celkem tak činí náklady úspěšné žalobkyně 2 300 Kč a soud uznal žalovaného povinným zaplatit je žalobkyni k rukám její advokátky (§ 149 odst. l o. s. ř.). Plnění dle výroku I. a II. soud stanovil v zákonné lhůtě tří dnů v souladu s ustanovením § 160 odst. l o. s. ř.