20 Cdo 1281/2004

Rubrum

20 Cdo 1281/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení R., proti povinnému M. C., zastoupenému advokátem, pro 70.823,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. E 396/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 7. 2003, č.j. 18 Co 379/2003-21, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 4. 2003, č.j. E 396/2003-6, kterým Okresní soud v Rokycanech nařídil podle platebního výměru ze dne 26. 9. 2002, č. 122/OSVČ/02, a výkazu nedoplatků ze dne 15. 10. 2002, č.j. 1486/02, k vydobytí pohledávky 70.823,- Kč výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu označených nemovitostí. Předpoklady, které ustanovení § 251, § 335 odst. 1 ve spojení s § 338 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), k nařízení výkonu rozhodnutí vyžadují, měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že způsob výkonu (prodejem nemovitostí) není ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. zřejmě nevhodný. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž – prostřednictvím ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – namítá, že prodej nemovitostí představuje způsob výkonu, který je zřejmě nevhodný, což dovozuje z nepoměru výše vymáhané pohledávky a hodnoty spoluvlastnického podílu nemovitostí, která „jen řádově“ činí „kolem 750.000,- Kč.“ Poukázal dále na to, že v průběhu výkonu již dobrovolně uhradil 15.823,- Kč, k čemuž však odvolací soud nepřihlédl, a že podle svých možností dluh neustále snižuje. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit pouze ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Vzhledem k obsahu dovolání je možné zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spojovat s otázkami, zda prodej spoluvlastnického podílu nemovitostí je zřejmě nevhodným způsobem výkonu rozhodnutí (§ 264 odst. 1 o.s.ř.), a zda okolnost, že dluh byl po nařízení výkonu rozhodnutí zčásti uhrazen, má vliv na rozhodnutí o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu – usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím. V projednávaném případě – jak správně uzavřel odvolací soud – z návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. z jiných podání účastníků nevyplynulo, že je zde dostupný jiný (vhodnější) způsob výkonu; oprávněná naopak tvrdila, že k vymožení téže pohledávky předcházely u Okresního soudu v Rokycanech bezvýsledné exekuce prodejem movitých věcí (sp. zn. E 1320/2002, E 1329/2002) a že u téhož soudu se provádí proti povinnému výkon k vydobytí dalších pohledávek. Okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, soud prvního stupně při nařízení výkonu rozhodnutí nezjišťuje (v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného). Předmětem řízení o řádném opravném prostředku proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mohou být toliko předpoklady, za nichž lze výkon nařídit; k nim však okolnosti týkající se plnění dluhu nepatří. Stane-li se výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí zřejmě nevhodným prostředkem k uspokojení pohledávky oprávněného až po jeho nařízení (zejména v souvislosti s částečným zastavením výkonu z důvodu plnění povinného), může být na návrh nebo i bez návrhu (jestliže z obsahu spisu vyplývá, že jsou splněny podmínky) zastaven podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. Protože obě otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí, není jeho rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; dovolání není tudíž přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá právo). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. května 2005 JUDr. Pavel K r b e k , v. r. předseda senátu