20 Cdo 136/2004
V PLATNOSTINejvyšší soud zamítl dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu o nařízení exekuce. Dovolání bylo považováno za nepřípustné, protože nebylo podáno v souladu s ustanoveními § 237 až § 239 o.s.ř. Soud se nezabýval důvodností, protože přípustnost nebyla splněna. Rozhodnutí bylo založeno na tom, že napadené rozhodnutí nebylo výsledkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Rubrum
20 Cdo 136/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněných a) M. V., b) K. H., zastoupených advokátem, proti povinnému B. Š., pro částku 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 9525/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. 8. 2003, č.j. 23 Co 324/2003-81, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
: Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 5. 5. 2003, č. j. 12 Nc 9525/2002-63 ve znění doplňujícího usnesení z 26. 6. 2003, č. j. 12 Nc 9525/2002-75, kterým okresní soud podle § 241b odst 1 ve spojení s ustanovením § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), jako opožděné odmítl dovolání povinného proti usnesení z 8. 10. 2002, č. j. 24 Co 542/2002-45, jímž krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu z 5. 3. 2002, č. j. 12 Nc 9525/2002-18 o nařízení exekuce. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinný namítá, že usnesení odvolacího soudu č. j. 23 Co 324/2003-81 vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu „v provedeném nevyhovujícím dokazování“ (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), že „řízení je od samého počátku postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“ (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí v důsledku toho spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oprávnění – s odůvodněním, že dovolání je „zjevně nedůvodné“ – navrhli jeho odmítnutí. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. není dána již proto, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88). Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1, 2 o.s.ř., neboť v předmětném řízení nebylo rozhodnuto ve věcech tam taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 3 o.s.ř.; podle uvedeného ustanovení lze totiž dovolání podat jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla odmítnuta žaloba, případně jiný návrh na zahájení řízení, postupem podle § 43 o.s.ř., nikoli tedy v případech, kdy okresní soud dovolání odmítl pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20.11.2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod poř. č. 41, jež se sice týká odmítnutí odvolání, jehož závěry však lze s ohledem na ustanovení § 241b odst. 1 o.s.ř. užít obdobně). Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž mohl zkoumat jeho důvodnost – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněným, jež by jinak měli právo na jejich náhradu podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 o.s.ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na odmítnutí dovolání pro jeho zjevnou nedůvodnost) k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž jeho důvodnost mohla být zkoumána) nevedlo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. ledna 2005 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.