20 Cdo 1435/2026

Rubrum

20 Cdo 1435/2026-198 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného F. F., zastoupeného Mgr. Danielem Milićem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Humpolecká 4348, proti povinné Š. A., pro 791 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 19 EXE 1385/2024, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2026, č. j. 20 Co 677/2025-171, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Brno-venkov (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 5. 2025, č. j. 19 EXE 1385/2024-104, zastavil exekuci vedenou na základě pověření téhož okresního soudu ze dne 4. 9. 2024, č. j. 19 EXE 1385/2024-12, soudní exekutorkou JUDr. Marií Sárovou pod sp. zn. 079 EX 144/24, co do částky 260 000 Kč.

2. Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) zastavil zcela. Oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce JUDr. Marii Sárové na náhradě nákladů exekuce 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Dále mu uložil, aby ve stejné lhůtě zaplatil povinné na náhradě hotových výdajů 1 200 Kč a oprávněnému náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že notářský zápis ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. NZ 266/2019, N 229/2019, byl sepsán jako smlouva o zápůjčce, zástavní smlouva, a bylo v něm svoleno k přímé vykonatelnosti, přičemž notářský zápis neobsahuje uznání dluhu ve smyslu hmotného práva. Splatnost jistiny byla sjednána nejpozději ke dni 31. 12. 2019. Dne 14. 12. 2021 byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky mezi M. Ch. a F. F. V původním exekučním řízení, kde byl oprávněným M. Ch., ani postupník ani postupitel nenavrhl změnu účastníka na straně oprávněného, a z původní exekuce neplyne, že by v ní bylo s postupníkem pokračováno. Dne 29. 12. 2021 podal původní oprávněný M. Ch. návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by blíže uvedl důvod svého rozhodnutí, a soudní exekutor exekuci dne 14. 2. 2022 zastavil. Nynější exekuce byla zahájena 20. 8. 2024.

3. Odvolací soud s ohledem na § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. z.“), uzavřel, že promlčecí lhůta začala běžet 1. 1. 2020 a uplynula dne 31. 12. 2022, takže nový exekuční návrh byl podán až po uplynutí této lhůty. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že nedošlo ke stavění promlčecí lhůty podle § 648 o. z. Odkázal na usnesení ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. II ÚS 346/99, v němž Ústavní soud vyložil, že je-li řízení o uplatněném právu zastaveno v důsledku zpětvzetí návrhu, nastává z hlediska účinků na promlčení stav, jako kdyby k řízení vůbec nedošlo. Odvolací soud rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2309/2018 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3245/2024. Současně neshledal, že by se jednalo o „řádné pokračování“ exekuce, jak tomu bylo v případě, kdy oprávněný podal návrh na zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5006/2017), neboť žádný objektivní důvod pro podání návrhu ze spisu neplyne.

4. Odvolací soud dále v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení posuzoval, zda nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, k čemuž lze dospět pouze ve výjimečných případech, kdy je tento postup výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a kdy by zánik nároku v důsledku promlčení pro něj představoval nepřiměřeně tvrdý postih. Takové okolnosti odvolací soud neshledal. Oprávněný vstupoval do vztahů s povinnou dobrovolně jako osoba podnikatelsky aktivní, jehož cílem bylo dosáhnout vlastní ekonomický prospěch. Ani tvrzení obsažená v trestním oznámení nejsou takového charakteru, že by z nich bylo možné dovozovat zneužití práva ze strany povinné. Protože soud prvního stupně rozhodl pouze o částce 260 000 Kč a odvolací soud dovodil, že mu nic nebrání v možnosti rozhodnout o celém návrhu na zastavení exekuce, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zcela zastavil.

5. Oprávněný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pak spojil s právními otázkami: 1) Zda podáním návrhu na nařízení exekuce pro vykonatelné právo dochází podle § 648 o. z. ke stavení běhu promlčecí lhůty po dobu exekučního řízení již tím, že oprávněný řízení řádně zahájil a svými procesními úkony jeho průběhu nebránil, a zda pozdější návrh na zastavení exekuce bez dalšího zpětně eliminuje účinky stavení promlčecí lhůty za celé dosavadní trvání exekuce. 2) Zda lze závěry judikatury vztahující se ke zpětvzetí žaloby v nalézacím řízení bez dalšího plně přenášet i na exekuční řízení, a to i tehdy, byla-li exekuce po delší dobu vedena, exekutor činil úkony, exekuce byla opakovaně odkládána za účelem dobrovolného plnění a teprve následně zastavena podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 3) Zda může být námitka promlčení v exekučním řízení v rozporu s dobrými mravy tehdy, jestliže povinná měla vůči oprávněnému jednat podvodně, je v souvislosti s tímto trestním jednáním trestně prověřována či stíhána a dovolatel tvrdí, že marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, protože jeho právo bylo již dříve v exekuci uplatněno.

6. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil zejména od závěrů vyjádřených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4914/2010 a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5006/2017, podle nichž podáním návrhu na nařízení exekuce dochází ke stavení promlčecí lhůty a za řádné pokračování lze za určitých okolností považovat i řízení následně zastavené na návrh oprávněného.

7. K výkladu § 648 o. z. uvedl, že zákon zjevně vychází z toho, že uplatnění práva v exekučním řízení má samo o sobě za následek „neběžení“ promlčecí lhůty, není-li procesní aktivita oprávněného zneužívající, obstrukční či zjevně nedbalá. V dané věci exekuce řádně probíhala, oprávněný svými úkony jejímu průběhu nebránil. Zastavení exekuce původním oprávněným bylo navrženo v důsledku toho, že povinná vylákala z dovolatele finanční prostředky, které poskytla právě původnímu oprávněnému M. Ch. Dovolatel proto vytýká odvolacímu soudu přinejmenším závěr, že nevysvětlil, proč by tak mělo být původní exekuční řízení považováno za neřádné pokračování.

8. Zároveň podle jeho názoru odvolací soud skutečnost, že v původním řízení nebylo navrženo procesní nástupnictví, spojil s hmotněprávním závěrem o neexistenci účinků podle § 648 o. z. Opět upozornil, že celý proces postoupení pohledávky zorganizovala povinná, která z dovolatele vylákala finanční prostředky.

9. Konečně podle oprávněného odvolací soud nesprávně posoudil korektiv dobrých mravů, neboť povinná vůči němu postupovala podvodně a současně je pro obdobnou majetkovou trestnou činnost stíhána a prověřována. Odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, že dovolatel nenechal své právo bez povšimnutí, ale je naopak již od roku 2020 uplatnil v exekuci. Závěr o přičtení následků promlčení k tíži oprávněného je příliš formalistický. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolací soudu, popř. obou soudů nižších stupňů, zrušil a věc příslušnému soudu vrátil k dalšímu řízení.

10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.

11. Podle § 648 o. z. uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

12. Otázkou stavění promlčecí lhůty (doby) v souvislosti s vedením vykonávacího či exekučního řízení se Nejvyšší soud již zabýval ve vztahu k § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); vzhledem ke znění § 648 o. z. nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat.

13. Předpokladem stavení promlčecí doby (dnes lhůty; srov. § 112 obč. zák.) po dobu trvání řízení, a tedy neskončení promlčecí doby je, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení, což platí i pro řízení vykonávací. Jestliže věřitel v zahájeném řízení u soudu nebo jiného orgánu řádně nepokračuje, skončí promlčecí doba bez ohledu na to, že právo již bylo uplatněno (promlčení v těchto případech tedy běží i po dobu řízení). Podle ustálené judikatury soudů v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3291/2011 a judikaturu v něm uvedenou, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 20 Cdo 559/2025).

14. Tento závěr Nejvyšší soud zopakoval i v usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5006/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 671/18, a v němž se jednalo konkrétně o situaci, kdy oprávněný navrhl zastavení exekuce poté, co obdržel od soudního exekutora informaci o nemajetnosti povinných. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1103/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 130/2012, dále vyplývá, že byl-li výkon rozhodnutí zastaven sice formálně podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy k návrhu oprávněné, avšak pouze (a jedině) na základě sdělení soudu, že všechny movité věci povinného již byly sepsány ve prospěch dříve nařízených exekucí, nelze takový případ kvalifikovat jako nedostatek „řádného pokračování v zahájeném řízení“ ve smyslu ustanovení § 112 obč. zák. V usnesení ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 4914/2010, Nejvyšší soud dále doplnil, že samotné provedení exekuce zajišťuje soudní exekutor, a proto nelze případnou nečinnost soudního exekutora spojovat s bráněním oprávněného v řádném pokračování v řízení. Otázkou promlčení nároku v důsledku postupu oprávněného v zahájeném řízení ve vazbě na dlouhodobou nečinnost soudního exekutora se Nejvyšší soud zabýval také v usnesení ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2748/2020 (oprávněnému byla vytýkána více než dvanáctiletá nečinnost a nezájem na pokračování exekučního řízení), a dospěl v něm k podobnému závěru.

15. Zároveň Nejvyšší soud dovodil, že je vždy třeba zkoumat jednotlivé okolnosti konkrétního případu.

16. První dvě dovolací otázky oprávněný pojí s tím, zda lze i v exekučním řízení uplatnit závěry judikatury dovolacího soudu vztahující se ke stavění promlčecí lhůty a vzetí žaloby zpět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3245/2024) a zda pozdější návrh na zastavení exekuce eliminuje účinky stavení promlčecí lhůty.

17. Oprávněný však opomíjí, že Nejvyšší soud ve vztahu k exekučnímu řízení dovodil, že i opakovaným podáním exekučního návrhu dochází ke stavení promlčecí lhůty, pokud účastník pokračuje řádně v zahájeném řízení. Jestliže však v daném případě podal původní oprávněný návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez udání důvodu, nelze zjistit, zda k tomu měl nějaký objektivní důvod pro posouzení, zda se nejedná o případ, který nelze kvalifikovat jako nedostatek řádného pokračování v zahájeném řízení. Odvolací soud proto při řešení otázky stavení promlčecí lhůty postupoval v souladu s uvedenou judikaturou.

18. Pokud jde o korektiv dobrých mravů a námitku promlčení, Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby (dnes lhůty) nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 59/2004). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).

19. Řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu, který uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy neshledal, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené a jsou v souladu s citovanou judikaturou. Oprávněný podal exekuční návrh až 2,5 roku poté, co soudní exekutor Mgr. Radek Karafiát předchozí exekuci, v níž byl oprávněným M. Ch., usnesením ze dne 14. 2. 2022, č. j. 35 EX 102/20-74, zastavil. Do vztahů s povinnou oprávněný vstupoval dobrovolně jako podnikatel s úmyslem dosáhnout ekonomický prospěch, přičemž ani z jeho podání nevyplývá, že povinná slibovala svůj závazek splnit dobrovolně. Podle názoru dovolacího soudu proto trestní řízení vedené proti povinné nepředstavuje takovou okolnost, která by v dané věci znamenala, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití tohoto práva na úkor oprávněného.

20. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání oprávněného odmítl.

21. Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu