20 Cdo 1695/2026

Rubrum

20 Cdo 1695/2026-231 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Venerati group s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 1349/2, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1322/3C, proti povinnému T. M., zastoupenému Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, za účasti bývalé manželky povinného K. H., zastoupené JUDr. Zorou Antonyovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 95/97, pro 84 374,40 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu 21 093,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 897/2024, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2026, č. j. 20 Co 10/2026-202, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému částku 3775,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Štěpán Ciprýna, LL.M.

Odůvodnění

Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 24. října 2025, č. j. 15 EXE 897/2024-148, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem Mgr. Svatoplukem Šůstkem, Exekutorský úřad Olomouc (výrok I.), zastavil řízení o návrhu bývalé manželky povinného na částečné zastavení exekuce (výrok II.), oprávněné uložil zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku 10 962,60 Kč (výrok III.), dále oprávněné uložil zaplatit bývalé manželce povinného na náhradě nákladů řízení částku 7 368,90 Kč (výrok IV.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (výrok V.). Odvolací soud současně rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit povinnému a bývalé manželce povinného na náhradě nákladů odvolacího řízení 3 775 Kč každému z nich. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§ 71a odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů) ze dne 22. září 2023, sp. zn. N 1486/2023, NZ 2488/2023, sepsaný notářským kandidátem Mgr. Leošem Mitáčkem jménem Mgr. Martina Říhy, notáře se sídlem v Praze. Soud uvedl, že údaj o sídle a identifikačním čísle úvěrovaného (coby podnikatele) bez dalšího neprokazuje souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním. V této souvislosti odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudky ze dne 22. července 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. července 2018, sp. zn. 26 Cdo 2666/2017, či ze dne 24. listopadu 2025, sp. zn. 20 Cdo 2611/2025), podle které je třeba důsledně se zabývat tím, zda a jakým způsobem si oprávněná v konkrétní věci ověřila souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním povinného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě se jednalo o skrytý spotřebitelský úvěr simulovaný jako úvěr podnikatelský, smlouva o úvěru je proto neplatná (§ 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.) a exekuční titul neobstojí, tudíž je dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jímž současně brojí i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2026, č. j. 23 Co 9/2026-166, vydanému v jiném exekučním řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Z formulovaných otázek se vztahují k nyní projednávané věci tyto: - Jakými podklady je třeba prokázat, že si věřitel v případě sjednávání podnikatelského úvěru s podnikající fyzickou osobou ověřil souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním dlužníka? - Je dostatečným důkazem prohlášení dlužníka, že úvěr použije pro podnikatelské účely, kdy tento účel konkretizuje, a které je podporováno důkazy o tom, že dlužník skutečně provozuje tvrzenou podnikatelskou činnost? - Je třeba věřitele poučit o tom, že neunesl břemeno tvrzení ve vztahu k tomu, jak skutečně ověřil souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním povinného, je-li v řízení řešena otázka platnosti smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřenou s podnikající fyzickou osobou jako dlužníkem? - Je soud povinen provést důkazy k prokázání tvrzení oprávněné, že povinnému byl návrh smlouvy poskytnut emailem několik týdnů před uzavřením, že povinný při komunikaci se zprostředkovatelem specifikoval svou podnikatelskou činnost i účel úvěru a popsal svou majetkovou situaci, nebo nejsou taková tvrzení (a jejich prokázání) pro posouzení dodržení povinnosti věřitele ověřit souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním relevantní? Oprávněná vytýká, že odvolací soud nepovažoval za dostačující prohlášení povinného o konkrétním účelu úvěru (koupě materiálu) psané rukou povinného, spojené s ověřením existence živnostenského oprávnění v oblasti zednictví a ověřením faktického výkonu podnikatelské činnosti povinného, inzerujícího poskytování zednických služeb. Podle ní závěr odvolacího soudu nemá oporu v rozhodovací praxi dovolacího soudu a představuje nepřípustně extenzívní výklad požadavků kladených na věřitele. Nezpochybňuje judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá požadavek, aby věřitel nevycházel pouze z formálního označení smlouvy či z obecného prohlášení dlužníka bez jakéhokoli dalšího ověření, tato judikatura však výslovně neřeší, jakými konkrétními podklady má být podnikatelský účel úvěru prokazován. Oprávněná je přesvědčena, že dostatečně tvrdila skutečnosti a předložila důkazy, které ve svém souhrnu podnikatelský charakter úvěru objektivně potvrzovaly. Ze zákona nevyplývá povinnost věřitele ověřovat účetní dokumentaci, bezdlužnost či detailní ekonomickou situaci podnikatele. Uvedla s poukazem na regulatorní závěry České národní banky, zveřejněné ve stanovisku č. RS2023-25 a dostupné na webových stránkách ČNB, že postačuje i to, aby věřitel vycházel ze znalosti nemovitého majetku povinného, jeho podnikání (angažovanost v obchodních společnostech), případně příjmů osob navenek provázaných (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2024, č. j. 21 Cdo 3140/2023-276). I ČNB připouští, že posouzení příjmů spotřebitele nemusí být v určitých případech nezbytné, pokud z celkové finanční situace spotřebitele, zejména z jeho majetkových poměrů, vyplývá schopnost úvěr splatit, jinak řečeno již ze samotného posouzení majetku, závazků a výdajů spotřebitele jednoznačně vyplývá, že i v případě nulových příjmů bude schopen úvěr splácet. Dovolatelka dále vytýká, že odvolací soud odmítl provést zjevně relevantní důkazy (emailovou komunikací účastníků, výslechem jednatele oprávněné a zprostředkovatele úvěru), přestože mohly objasnit okolnosti sjednávání úvěru, komunikovaný účel úvěru i rozsah ověřování oprávněné, a konstatoval neunesení břemene tvrzení a důkazního, čímž postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003). Dovolatelka nadto poukázala na údajnou procesní vadu řízení, jelikož soudy oprávněnou nepoučily o tvrzeném neunesení důkazního břemene ohledně ověření podnikatelského úvěru ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., resp. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., tudíž oprávněné nelze přičítat, že další důkazy nenavrhla či netvrdila další skutečnosti. Závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní zástupce povinného ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentace přípustnost dovolání nezaloží. Samotná existence živnostenského oprávnění ani obecné prohlášení dlužníka o použití peněz k podnikání není rozhodující. Je povinností úvěrujícího odstranit pochybnosti o tom, k jakému skutečnému účelu je úvěr poskytován, a ověřit reálnou souvislost s podnikáním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 158/2021, 20 Cdo 1107/2023, 20 Cdo 2852/2024, 20 Cdo 680/2025, 20 Cdo 2611/2025). Oprávněná ani po řádném poučení neuvedla žádné další konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že objektivně ověřila souvislost poskytnutých finančních prostředků s podnikáním povinného. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že v tomto směru neunesla břemeno tvrzení. Námitky, že nebyly provedeny všechny oprávněnou navržené důkazy, případně že nebyla poskytnuta poučovací povinnost v řízení, nejsou důvodné, neboť nemohly nahradit chybějící skutková tvrzení. K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Soudy tedy správně uzavřely, že předmětná smlouva byla spotřebitelská. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Na zodpovězení otázky, jakými podklady je třeba prokázat dostatečnost ověření souvislosti půjčovaných prostředků s podnikáním dlužníka, napadené rozhodnutí nezávisí (srov. § 237 o. s. ř.). Je totiž zcela na věřiteli (oprávněné), jak prokáže povahu konkrétního smluvního vztahu a účel sjednaného úvěru. Pokud se týká vlastního hodnocení důkazu prohlášením dlužníka, že úvěr použije pro podnikatelské účely, je třeba připomenout, že dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, nelze dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. úspěšně napadnout. Sama okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pak pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu irelevantní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, či usnesení ze dne 21. května 2026, sp. zn. 20 Cdo 225/2026). Je tudíž vždy na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř.), jakou vypovídací schopnost a věrohodnost tomu kterému důkaznímu prostředku v daných souvislostech přizná. Dovolací soud současně neshledává, že by hodnocení důkazů odvolacím soudem v projednávané věci bylo v extrémním rozporu s vyvozenými závěry či neslo znaky libovůle. Výtky dovolatelky, že soud měl provést ještě další navrhované důkazy a že nepoučil oprávněnou o neunesení břemene tvrzení, představují námitku vad řízení. Ty však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 30. května 2023, sp. zn. 33 Cdo 850/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. září 2023, sp. zn. II. ÚS 2244/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024, sp. zn. 33 Cdo 870/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2024, sp. zn. IV. ÚS 2189/24). Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nákladový výrok se s odkazem na § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 9. 2026 JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu