20 Cdo 1778/2003

Rubrum

20 Cdo 1778/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného MUDr. W. S., proti povinné M. S., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 8 E 913/99, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, č.j. 22 Co 66/2002-40, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 15. 10. 2001, č.j. 8 E 913/99-33, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 1998, sp. zn. 34 C 67/94, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 2 Co 163/98, k vynucení omluvy předepsaného znění formou dopisu odeslaného oprávněnému a dalším vyjmenovaným subjektům výkon rozhodnutí uložením pokuty 3.000,- Kč povinné. Předpoklady, které jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí významné, byly podle odvolacího soudu splněny a povinná argumentací v odvolání je ani nezpochybňuje. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, namítajíc nevhodnost a nepřiměřenost „uloženého výkonu rozhodnutí“ vzhledem k jejím majetkovým poměrům. Opakovaně uvádí, že řízení ve věci samé řádně nezhodnotilo důkazy, že omluva oprávněnému je s ohledem na jeho předcházející chování vůči dovolatelce v rozporu s dobrými mravy a že zaslání omluvného dopisu jiným subjektům než prezidentu České lékařské komory není důvodné. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné pouze při splnění podmínek vymezených ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí soudu prvního stupně), zůstává k založení přípustnosti dovolání již jen ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Otázky, které v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka nabídla k přezkumu – vhodnost a přiměřenost uložené pokuty – shora uvedené znaky zjevně nesplňují. O vhodnosti daného způsobu výkonu nemůže být pochybnost, protože titulem uložená povinnost, která nebyla splněna, jiný způsob výkonu neumožňuje (srov. § 257, § 258 odst. 2, § 351 odst. 1 o.s.ř.). Pojem nepřiměřenosti pokut ukládaných v řízení o výkon rozhodnutí je pak pojmem práva procesního (nejde tudíž o rozpor s hmotným právem ve smyslu § 237 odst. 3, in fine, o.s.ř.) a jelikož výše pokuty je závislá na povaze vynucované (tedy konkrétní) povinnosti a na poměrech (konkrétního) povinného, nemůže se při aplikaci ustanovení § 351 odst. 1 o.s.ř. (tedy tzv. relativně neurčité právní normy) z povahy věci jednat ani o případ se širším judikatorním přesahem, který by byl schopen usměrnit obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá). Ostatní námitky, jimiž se dovolatelka ohrazuje proti věcné správnosti podkladového rozhodnutí, jsou při nařízení výkonu bezcenné; dovolací soud se proto jimi nezabýval. Závěr, že napadené rozhodnutí není z pohledu dovolacích námitek zásadně právně významné, vedl Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (povinná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu svých nákladů nemá a oprávněnému v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly). Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2004 JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu