20 Cdo 1985/2001

Plný text

20 Cdo 1985/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné JUDr. J. Š., advokátky, proti povinné J., přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro částku 22.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 26 E 38/97, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10.2.1999, č.j. 14 Co 53/99-31, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že namísto nařízení výkonu přikázáním pohledávky z účtu povinné u peněžního ústavu rozhodl, že výkon rozhodnutí (pro částku 22.950,- Kč s příslušenstvím) se „nenařizuje“. Jestliže bylo rozhodnutí, jež má být vykonáno, vydáno dne 14.4.1993, a to proti „podniku Potrubí s.p.“, a stala-li se povinná na základě smlouvy uzavřené s F. n. m. právním nástupcem uvedené společnosti již ku dni 16.3.1993 (tj. před vydáním exekučního titulu), výkon rozhodnutí proti povinné nařídit nelze, uzavřel odvolací soud, a to ani podle ustanovení § 256 o.s.ř. Oprávněná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Poukázala na to, že povinná se stala právním nástupcem státního podniku Potrubí podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platnému ke dni 1.1.1993; ve smyslu jeho ustanovení § 15 odst. 1 přecházejí na nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Bylo povinností povinné uvědomit veškeré věřitele bez zbytečného odkladu o převzetí závazků, a jestliže tak neučinila, nemohou být její námitky, že vymáhaný závazek ve skutečnosti nepřevzala, důvodné. Podle názoru dovolatelky z ustanovení § 256 odst. 1 o.s.ř. „v žádném případě“ nevyplývá, že by se zde uvedený přechod povinnosti měl vztahovat pouze k období po vydání exekučního titulu. Povinná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, zdůrazňujíc, že na ni vymáhaný závazek nepřešel. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen “o.s.ř.”). Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť směřuje proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (§ 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a dovolatelka jím podle jeho obsahu uplatnila způsobilý dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto dovolacím důvodem - jeho obsahovým vymezením - je dovolací soud vázán; vady vyjmenované v ustanovení § 237 o.s.ř., stejně jako jiné vady, které dovolací soud posuzuje, aniž byly namítány (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), se ze spisu nepodávají. Předmětem dovolacího přezkumu je tedy správnost právního závěru odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí proti povinné nelze nařídit, neboť s ní nelze spojit důsledky, jež jinak plynou z ustanovení § 256 o.s.ř. Dovolání není důvodné. Při úvaze, zda výkon rozhodnutí nařídit či nikoli, soud posuzuje (kromě jiného) i to, zda povinnému (jehož postavení má procesní základ a vychází jen z toho, že jej tak oprávněný v návrhu na nařízení výkonu označil) svědčí tzv. pasivní legitimace, tj. zda právě jej stíhá povinnost uložená rozhodnutím (příp. jiným titulem), které má být vykonáno. Z ustanovení § 256 odst. 1 o.s.ř. plyne, že pasivně legitimovaným subjektem může být i subjekt jiný; avšak nařídit a provést výkon rozhodnutí proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný (nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný), lze jen tehdy, je-li prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. Přechod povinnosti nebo práva pak lze podle § 256 odst. 2 o.s.ř. prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. Je konstantním závěrem soudní praxe, že k přechodu povinnosti (stejně jako práva) lze ve smyslu citovaného § 256 odst. 1 o.s.ř. přihlédnout pouze tehdy, jestliže k němu došlo až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí (jiný exekuční titul) vydáno (nabytí právní moci či vykonatelnosti je nerozhodné); a naopak, stalo-li se tak předtím, aniž by tato skutečnost byla v nalézacím řízení zohledněna, jde o procesní pochybení v nalézacím řízení, které v řízení exekučním napravit možné není, a to ani pomocí § 256 o.s.ř. (srov. kupř. Bureš, J., Drápal. L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, str.1293). Jinak ani nelze - už gramaticky či logicky - vyložit textaci, že rozhodná povinnost přešla na jiného „z rozhodnutí“; to zde tedy již musí být. Jestliže odvolací soudu vycházel z téhož právního názoru, a na něm jeho rozhodnutí spočívá, je jeho rozhodnutí správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.); naopak dovolací důvod, který dovolatelka uplatnila, obstát nemůže (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Pak jsou nevýznamná dovolatelčina tvrzení, že závazek z titulu povinného státního podniku P. na povinného vskutku přešel, stejně jako to, že bylo jeho povinností informovat o tom věřitele, včetně ní. Nepodařilo-li se dovolatelce - v mezích toho dovolacího přezkumu, který založila - správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud její dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. nemohl než zamítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; povinné, jíž by jejich náhrada náležela, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly. V Brně dne 31. října 2002 JUDr. Vladimír K u r k a , v.r. předseda senátu