20 Cdo 210/2002

Rubrum

20 Cdo 210/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. K., proti povinnému M. D., zastoupenému advokátem, za účasti manželky povinného A. D., prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. E 941/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. 10. 2001, č.j. 15 Co 604/2001-37, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 4. 9. 2001, č.j. E 941/2001-27, kterým Okresní soud v Pelhřimově nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 102.000,- Kč s 6 % úrokem od 16. 3. 1999 do zaplacení, směnečné odměny 340,- Kč a nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení ve výši 10.188,- Kč výkon rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. Sm 159/99, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 12 Cm 33/2000-29 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. 5 Cmo 807/2000) prodejem nemovitostí (ideální poloviny specifikovaných pozemků ve vlastnictví povinného a staveb ve společném jmění povinného a jeho manželky), povinnému zakázal předmětné nemovitosti převést na jiného nebo je zatížit, uložil mu, aby do patnácti dnů oznámil, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo, a zavázal ho k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 2.040,- Kč, na jejichž vydobytí vztáhl nařízený výkon rozhodnutí; o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Předpoklady, které ustanovení § 251 a § 335 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), k nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vyžaduje, měl odvolací soud za splněny. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v tom, že navržený způsob výkonu rozhodnutí není ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. zřejmě nevhodný, neboť „se zde nenabízí žádný jiný způsob exekuce, kterým by bylo možno přivodit v krátké době vydobytí předmětné pohledávky“ (proti povinnému je vedeno více výkonů prodejem movitých věcí a srážky ze mzdy by k uspokojení pohledávky s jejím příslušenstvím v relativně krátkém období rovněž nevedly). Protože výkonem postižené nemovitosti tvoří funkční a polohový celek, nepřipadá v úvahu – argumentuje odvolací soud – nařízení výkonu rozhodnutí v omezeném rozsahu, tj. prodejem jen některé z nich. Ve včas podaném dovolání povinný (zastoupen advokátem) v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil závěr, že prodej nemovitostí nepředstavuje způsob výkonu, který je zřejmě nevhodný; dovolatel je názoru opačného (na zřejmou nevhodnost usuzuje z nepoměru výše pohledávky a ceny nemovitostí, z níž by měla být uspokojena). Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho finančními možnostmi a že neschopnost uhradit oprávněnému v blízké době vymáhanou pohledávku dovodil pouze „existencí více exekučních řízení.“ Poukázal na to, že v případě prodeje předmětných nemovitostí by nemohl zajistit pro sebe a rodinu bydlení v místě stávajícího bydliště a tato situace by navodila velkou sociální nejistotu. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) nejdříve posuzoval přípustnost dovolání. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné pouze při splnění předpokladů vymezených ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené - rozhodnutí soudu prvního stupně), lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 238a odst. 1 a 2 o.s.ř. je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) je možné zásadní právní význam napadeného usnesení spojovat toliko s otázkou, zda prodej nemovitostí povinného je zřejmě nevhodným způsobem výkonu rozhodnutí (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Nařídit a provést výkon rozhodnutí lze jen způsoby uvedenými v zákoně (srov. § 257 o.s.ř.). Ukládá-li vykonávané rozhodnutí zaplacení peněžité částky (jako je tomu v souzené věci), jsou k dispozici způsoby vyjmenované v § 258 odst. 1 o.s.ř., tj. srážky ze mzdy, přikázání pohledávky, prodej movitých věcí a nemovitostí, prodej podniku a zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitosti. Vhodnost způsobu výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžité plnění zkoumá soud i z úřední povinnosti již ve stadiu rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21). Navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhl-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je - jak správně poznamenal odvolací soud - pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně - po slyšení oprávněného - nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, značně přesahuje výši pohledávky. V projednávaném případě – jak správně uzavřel odvolací soud – z obsahu spisu nevyplývalo, že by pohledávka oprávněného mohla být v přiměřeném čase uspokojena jiným než navrženým způsobem výkonu, tj. prodejem předmětných nemovitostí; protože danou otázku vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí, není jeho usnesení rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání tudíž přípustné není a Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Povinný (dovolatel), jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu svých nákladů nemá a oprávněnému (podle obsahu spisu) náklady v tomto stadiu řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. října 2002 JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu