20 Cdo 2207/2017
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že dovolání manžela povinné proti usnesení Městského soudu v Praze se odmítá. Dovolání manžela povinné na částečné zastavení exekuce vůči jeho osobě bylo zamítnuto, neboť ve vykonávacím či exekučním řízení nelze zastavit exekuci ve vztahu ke třetímu subjektu jako takovému, nýbrž jen ve vztahu ke konkrétním majetkovým hodnotám tohoto subjektu.
Citované zákony (3)
Rubrum
20 Cdo 2207/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněných a) Z. N., b) Ing. T. N., c) H. N., a d) T. S., všech zastoupených Mgr. Petrem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 325/7, proti povinné V. H., za účasti manžela povinné A. H., zastoupeného Mgr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, pro 52 273 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 2164/2015, o dovolání manžela povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 18 Co 342/2016-99, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 29. 7. 2016, č. j. 64 EXE 2164/2015-64, zamítl návrh manžela povinné na částečné zastavení exekuce vůči jeho osobě (výrok I.) a dále zamítl návrh povinné na částečné zastavení exekuce, pokud se týká způsobu jejího provedení srážkami ze mzdy u plátce mzdy HERAMAN spol. s. r. o. podle exekučního příkazu vydaného soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3, dne 14. 7. 2015, č. j. 091 EX 05013/15-013, přikázáním pohledávky z účtu povinné, vedeného u peněžního ústavu Raiffeisenbank, a. s., č. ú. 8533569001/5500, podle exekučního příkazu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 091 EX 05013/15-018, a přikázáním pohledávky z účtu povinné, vedeného u peněžního ústavu Československá obchodní banka, a. s., č. ú. 161912289/0300, podle exekučního příkazu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 091 EX 05013/15-019 (výrok II.). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání manžela povinné potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. Uvedl, že v době uzavření nájemní smlouvy k bytu mezi oprávněnými a povinnou v roce 2012 trvalo manželství povinné a jejího manžela, uzavřené v roce 1995. Manželé ani netvrdili, že by spolu trvale nežili nebo že by nevedli společnou domácnost. Pro vznik práva společného nájmu manžely ve smyslu § 703 odst. 1 a 3 obč. zák. nebylo třeba, aby společná domácnost byla vedena v bytě, k němuž nájemní právo ze zákona vzniklo. Společný nájem k bytu vznikl ze zákona, a proto bylo irelevantní prokazovat tvrzení manžela povinné, že o uzavřené nájemní smlouvě nevěděl či že byt užívala a nájem měla platit dcera povinné. Jako správný zhodnotil závěr soudu prvního stupně, že předmětná pohledávka ze zákona patří do společného jmění povinné a jejího manžela, a že proto může být postižen bankovní účet manžela. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl manžel povinné dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolací soud dosud nevyřešil otázku vzniku společného nájmu manželů k bytu, ve kterém ani jeden z manželů nežije. Domnívá se, že závazek povinné vzniklý uzavřením nájemní smlouvy za trvání manželství nespadá do společného jmění manželů, protože společný nájem manžely vůbec nevznikl. Ustanovení § 703 odst. 3 obč. zák., dle něhož ustanovení § 703 odst. 1 a 2 obč. zák. neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí, je podle jeho názoru nutné vykládat ve vztahu k pronajímanému bytu. Manžel povinné nadto ani nevěděl o uzavření nájemní smlouvy. Závazek nespadá do společného jmění manželů podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., když na sebe povinná uzavřením nájemní smlouvy za trvání manželství převzala bez souhlasu svého manžela závazek, který zamýšlela vzít pouze na sebe, a který současně přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce vůči manželu povinné zastavuje. Oprávnění se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s názorem soudů obou stupňů, že pro vznik práva společného nájmu bytu nebylo třeba, aby společná domácnost byla vedena v bytě, k němuž ze zákona nájemní právo vzniklo. Navrhli, aby dovolací soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud v usnesení ze dne ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1561/2012, přijal závěr, že ve vykonávacím či exekučním řízení platí, že výkon rozhodnutí (exekuci) nelze podle § 268 odst. 1, odst. 4 a § 269 odst. 1 o. s. ř. zastavit (částečně zastavit) ve vztahu ke třetímu subjektu (tedy subjektu odlišnému od oprávněného a povinného) jako takovému, nýbrž za zákonem stanovených předpokladů jen ve vztahu ke konkrétním věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám tohoto třetího subjektu (tedy i manžela či rozvedeného manžela povinného, vznikla-li vymáhaná pohledávka druhému manželovi za trvání manželství) výkonem rozhodnutí (exekucí) dotčenému [§ 268 odst. 1 písm. f), h), event. podle písm. d) o. s. ř.]. S ohledem na tento závěr bylo třeba návrh manžela povinného na částečné zastavení exekuce zamítnout. Byť odvolací soud k závěru o zamítnutí návrhu dospěl z jiných důvodů, jeho rozhodnutí je ve svém konečném důsledku v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. května 2017 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu