Nejvyšší soud · Usnesení

20 Cdo 2273/2008

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2008-07-21 · ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2273.2008.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání proti usnesení, kterým byla potvrzena exekuce na vykonání pohledávky ve výši 16 007,40 Kč s úroky a náklady. Soud se opřel o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné jen v případě zásadního právního významu. Námitky o nesprávném označení povinné jménem nebyly považovány za zásadní, protože identita účastníka byla jasně určena podle rodného čísla a data narození. Soud uznal, že chyba v křestním jménu nemá vliv na vykonatelnost exekučního titulu, což odpovídá ustálené judikatuře. Rozhodnutí bylo považováno za v souladu s právními předpisy a soudní praxí.

Rubrum

20 Cdo 2273/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné Č. o. b., a.s., proti povinné Z. P., zastoupené advokátkou, pro 16.007,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 Nc 257/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2007, č. j. 17 Co 483/2007-19, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 4. 7. 2007, č. j. 3 Nc 257/2007-8, kterým Okresní soud v Havlíčkově Brodě nařídil podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 11. 10. 2001, č. j. 21 Ro 271/2001-15, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 16.007,40 Kč s 15% úroky z prodlení od 2. 12. 1998 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 640,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. S. M., soudního exekutora. Odvolací soud konstatoval, že podmínky pro nařízení exekuce byly splněny. K námitkám povinné uvedl, že z dokladu připojeného na č. l. 15 nalézacího spisu vyplývá, že exekuční titul byl povinné doručen do vlastních rukou dne 5. 11. 2001, proti platebnímu rozkazu nebyl podán odpor a platební rozkaz tak nabyl účinků pravomocného rozsudku. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aniž by uvedla, v čem konkrétně spatřuje zásadní právní význam. Namítá, že řízení u odvolacího soudu i soudu prvního stupně je „nedůvěryhodné“, že jí nikdy nebyl exekuční titul doručen a nikdy nebyla klientkou oprávněné. Dále uvádí, že soudy vyhověly návrhu oprávněné, která povinnou nesprávně označila. Povinná uvádí, že její křestní jméno je Zdeňka a nikoli Zdena, jak je nesprávně uvedeno jak v exekučním titulu, tak i v návrhu na nařízení exekuce, stejně jako v usnesení o jejím nařízení. Osoba označená jako Zdena Pichnarčíková ve spojení s dalšími údaji neexistuje, čímž není splněna podmínka řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná ve vyjádření uvedla, že pohledávka nebyla ani zčásti zaplacena. K námitce povinné uvádí, že jde o dluh vzniknuvší na účtu P. s., a. s., která byla součástí I., a. s., a je také organizační jednotkou a nedílnou součástí Č., a. s. Připouští, že žalovaná je Z. a nikoli Z., jak chybně uvedeno v exekučním titulu, ale je zřejmé, že se jedná o jednu a tutéž osobu s ohledem na datum narození a rodné číslo uvedené v žalobě, ve spisu a v exekučním titulu samotném. Oprávněná je v dobré víře, že povinná exekuční titul převzala do vlastních rukou a nebránila se odporem. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Dovolatelka sice tvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, ale hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení exekuce totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem a zda právo není prekludováno. V exekučním řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení exekuce (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Závěr, že k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné, je závěrem právním. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci odvolací soud po provedeném šetření zjistil, že exekučním titulem je platební rozkaz ze dne 11. 10. 2001, č. j. 21 Ro 271/2001-15, který byl doručen povinné označené jako Z. P., datum narození, na adresu, doporučeně do vlastních rukou s tím, že na doručence bylo uvedeno datum 5. 11. 2007 a byl zde i podpis povinné (č.l. 15 nalézacího spisu). Nesprávnost, případně neúplnost skutkového zjištění soudu lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3 o. s. ř., případně § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci stejně jako okolnost, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však – vzhledem k ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. – způsobilými důvody dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 238a odst. 2 o. s. ř.) – jak uvedeno výše - být nemohou. Námitka, že ve vykonávaném platebním rozkazu je povinná označena nesprávným křestním jménem „Z.“, ačkoliv z ostatních identifikačních znaků lze dospět k závěru, že jde o Z. P., je námitkou materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, jež je v dovolacím řízení podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutím uvedl, že vady v označení účastníků v exekučním titulu nejsou na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, je-li možné z něj bez pochybností dovodit (jako v tomto případě), komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod číslem 62). Námitkou, že exekuce byla – ve shodě s návrhem na nařízení exekuce a exekučním titulem – nařízena rovněž proti „Z.“, ačkoliv správné křestní jméno je „Z.“, je vytýkána vada řízení, která však na správnost rozhodnutí vliv nemá. Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. července 2008 JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Občanský soudní řád 99/1963 Sb.
Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů 120/2001 Sb.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (57)

Zobrazeno prvních 50 podle data.