Nejvyšší soud · Usnesení

20 Cdo 2460/2003

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2004-10-27 · ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2460.2003.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud České republiky zamítl dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu, které potvrdilo nařízení výkonu rozhodnutí o uspokojení pohledávky postižením členských práv a povinností v bytovém družstvu. Soud se opřel o § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné jen v případě právní otázky zásadního významu, což v případě nebylo splněno. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou praxí, protože výkon rozhodnutí nebyl narušen právem společného nájmu, které bylo zrušeno až po pravomocném nařízení výkonu. Náklady dovolacího řízení nebyly náhradou pro žalobkyni, protože její argumenty neovlivnily výsledek.

Rubrum

20 Cdo 2460/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Bytového družstva P., družstva, zastoupeného advokátkou, proti povinnému P. L., za účasti manželky B. L., zastoupené advokátkou, pro 112.154,50 Kč a 97.374,- Kč s příslušenstvím, postižením jiných majetkových práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 7 E 23/2003, o dovolání B. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, č.j. 22 Co 354/2003-35, takto :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 3. 2003, č.j. 7 E 23/2003-9, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil podle svého platebního rozkazu ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 17 C 121/2001, a podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. Sm 542/2002, k uspokojení pohledávky 112.154,50 Kč s 18 % úroky od 31. 3. 2000 do zaplacení, pohledávky 97.374,- Kč s 6 % úroky od 1. 1. 2001 do zaplacení, nákladů předcházejících řízení a exekučních nákladů výkon rozhodnutí postižením „členských práv a povinností povinného v družstvu“ (tj. pohledávky povinného z práva na vypořádací podíl vůči oprávněnému). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí, stanovené v § 251 a § 320a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), byly splněny. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla B. L. dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. vytýká, že věc měl posoudit podle ustanovení § 267 odst. 1, 2 a § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., protože byl postižen majetek, k němuž jí svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí; rozsudkem ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 17 C 74/2003, Obvodní soud pro Prahu 2 totiž právo společného nájmu předmětného bytu, jež dosud svědčilo povinnému a dovolatelce, zrušil a určil, že výlučnou členkou družstva a nájemkyní bytu je dovolatelka. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněný ve vyjádření oponuje dovolatelce v tom, že výkon rozhodnutí se týká majetku, který je z něho vyloučen. V době, kdy soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, byli povinný a dovolatelka společnými členy družstva a z práva, které bylo podle § 320a odst. 1 o.s.ř. postiženo, byli oprávněni oba dva; rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu a o určení výlučného nájemce a člena družstva je, argumentuje oprávněný, „irelevantní a právně nesprávné,“ protože společné členství v družstvu zaniklo pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí postižením členských práv a povinností (§ 231 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů). Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jestliže napadeným rozhodnutím je – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). Otázka, kterou dovolatelka nabídla k přezkumu (zda v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, jsou významná tvrzení a důkazy o právu B. L. k majetku /pohledávce/, které výkon rozhodnutí nepřipouští), shora uvedené znaky nesplňuje; odvolací soud ji totiž vyřešil v souladu s ustálenou praxí. Z obsahu spisu se ostatně podává, že dovolatelka žalobu podle § 267 o.s.ř., o níž dosud v řízení podle třetí části občanského soudního řádu nebylo rozhodnuto, podala. Není-li rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Náklady, které vznikly oprávněnému, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání, s nímž se pojí, se nevztahuje k tomu, co bylo pro výsledek dovolacího řízení určující. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. října 2004 JUDr. Pavel K r b e k , v.r. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (2)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.