20 Cdo 2665/2003
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ve věci výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu pro částky 4 900 Kč a 360 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud zamítl návrh na nařízení výkonu pro prekluzi podle tříleté lhůty správního řádu. Dovolací soud shledal tento právní názor nesprávným, neboť náhradové řízení se řídí speciálním předpisem, nikoli správním řádem. Uplatnění nároku se tak promlčuje v desetileté lhůtě podle občanského zákoníku, proto soud věc vrátil k dalšímu řízení.
Rubrum
20 Cdo 2665/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Ministerstva obrany, Vojenského úřadu pro právní zastupování, Praha 6, Náměstí Svobody 471, proti povinnému P. W., přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu pro částky 4.900,- Kč a 360,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 95/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2003, č. j. 10 Co 43/2003-16, takto:
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2003, č. j. 10 Co 43/2003-16, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Shora označeným rozhodnutím odvolací soud změnil usnesení ze 4. 6. 2002, č.j. 91 E 95/2002-3, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, a to tak, že návrh na nařízení výkonu pro prekluzi zamítl. Své rozhodnutí (kromě jiného i s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu z 26. 7. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2115/99 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 14. 8. 1964, sp. zn. 6 Co 348/64 publikované ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR z roku 1964 pod poř. č 58) odůvodnil závěrem, že rozhodnutí vydané velitelem vojenského útvaru podle § 11 odst. 1 zákona č. 88/1952 Sb. je podkladem pro soudní výkon rozhodnutí podle § 274 písm. f/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.) jako rozhodnutí orgánu státní správy, a že je tudíž při exekuci, a to i soudní, nutno aplikovat správní řád, včetně jeho ustanovení § 71 odst. 3, upravujícího tříletou prekluzivní lhůtu, v níž je nutno podkladové rozhodnutí vykonat. V dovolání oprávněná – posuzováno podle jeho obsahu – namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu o nutnosti aplikace správního řádu, jenž je podle ní nesprávný, jelikož „náhradové řízení,“ v němž byla vykonávaná rozhodnutí vydána vojenským velitelem v rámci jeho nedílné velitelské pravomoci, není upraveno správním řádem, nýbrž speciálním služebním předpisem MNO, registrovaným v částce č. 39, ročník 1969 Sb. pod zn. Všeob – P – 20 (práv.), jenž má charakter obecně závazného předpisu. Tento předpis „se na správní řád neodvolává,“ naopak zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení v ustanovení § 2 písm. a) svou aplikaci na náhradová řízení vylučuje. Z uvedeného podle dovolatelky plyne, že velitel vydávající rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nerozhodoval jako orgán správní, ale jako orgán se zvláštní pravomocí opravňující jej k takovému rozhodování podle § 11 zákona č. 88/1952 Sb.; právo přiznané rozhodnutím takovéhoto orgánu se podle dovolatelky promlčuje teprve v desetileté lhůtě podle § 110 občanského zákoníku. Povinný – posuzováno podle obsahu jeho vyjádření – navrhl zamítnutí dovolání. Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné. Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že – právě proto, že rozhodnutí o náhradě škody vydané vojenským útvarem na základě zmocňovacího ustanovení § 11 zákona č. 88/1952 Sb. je jako rozhodnutí orgánu státní správy podkladem pro soudní výkon rozhodnutí podle § 274 písm. f) o.s.ř. – je nutno aplikovat správní řád, a tedy i jeho ustanovení § 71 odst. 3 o tříleté prekluzivní lhůtě. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Právnímu názoru odvolacího soudu (vycházejícímu ze starší i současné judikatury) lze přisvědčit pouze potud, že rozhodnutí vojenského útvaru je podkladem pro soudní exekuci jakožto rozhodnutí orgánu státní správy. Z tohoto názoru ovšem bez dalšího nevyplývá závěr vyvozený odvolacím soudem (viz předposlední odstavec třetí strany napadeného rozhodnutí), že totiž právě proto je „při posouzení právní moci a vykonatelnosti těchto rozhodnutí nutno použít příslušné ustanovení správního řádu.“ Na náhradové (řečeno dikcí ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 88/1952 Sb.) řízení, v němž se rozhodnutí vojenského útvaru vydává, se totiž nevztahuje správní řád, nýbrž norma speciální, vydaná na základě výše uvedeného zmocňovacího ustanovení, a to předpis evidenční značky Všeob-P-20 (práv). Podle článku 86 tohoto předpisu (na jehož ustanovení článků 1-6 a 31/c se odkazuje v odůvodnění vykonávaných rozhodnutí) odpovídá-li voják za škodu, kterou způsobil na majetku vojenské správy jinak než trestným činem, je vyšetřující velitel povinen, pokud škoda nebyla uhrazena nebo pokud nebyla uzavřena písemná dohoda o její náhradě, uložit mu povinnost k náhradě škody písemným rozhodnutím o povinnosti k náhradě škody. Toto rozhodnutí je vykonatelné výkonem rozhodnutí podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. K provedení zákona č. 88/1952 Sb. byl tehdejším ministerstvem národní obrany vydán také předpis evidenční značky Všeob-P-18 (práv) Pohledávky a jejich správa (na nějž odkazuje poučení o možnosti povolení splátek, připojené v závěru vykonávaných rozhodnutí). Jak vyplývá z článku 121 tohoto předpisu, u pohledávek vojenské správy přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu – a tedy i rozhodnutím podle článku 86 předpisu Všeob-P-20 (práv) – musí být nárok uplatněn podáním žádosti o výkon rozhodnutí do deseti let ode dne, kdy nárok měl být uspokojen, jinak se promlčí. Z uvedeného plyne, že posouzení věci, dovodil-li odvolací soud nutnost aplikace správního řádu a tedy i jeho ustanovení § 71 odst. 3, je nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle § 243b odst. 3, věty první o.s.ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. ledna 2005 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu