20 Cdo 2754/2005
V PLATNOSTINejvyšší soud zamítl dovolání povinné proti usnesení, kterým byla potvrzena exekuce na částku 33.756,- Kč. Soud uvedl, že dovolání není přípustné, protože závěry odvolacího soudu nebyly založeny na nesprávném právním posouzení. Povinná se v dovolání výhradně zpochybňovala skutková zjištění, zejména doručení rozhodnutí správního orgánu, což není předmětem dovolacího přezkumu. Soud zdůraznil, že výkon exekuce nesmí přezkoumat věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu.
Rubrum
20 Cdo 2754/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné E. P., s.r.o., proti povinné M. Ž., zastoupené advokátkou, pro 33.756,-Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 6073/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2005, č.j. 20 Co 457/2004, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
: V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 1. 11. 2003, č.j. 69 Nc 6073/2003-4, jímž Městský soud v Brně nařídil podle rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v Brně, odboru pro jihomoravskou oblast z 30. 1. 2002, č.j. 163385/2001-6371, k vydobytí pohledávky oprávněné 33.756,-Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. M. D., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je po formální stránce vykonatelné. V odůvodnění poukázal na to, že povinná podala proti rozhodnutí, které je podkladem pro exekuci, odvolání, které však Český telekomunikační úřad se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, rozhodnutím ze dne 18. 5. 2004, č.j. 9719/2004-603, jako opožděně podané zamítl. Své závěry o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí nadto opřel i o vlastní dokazování, jehož výsledkem bylo zjištění, že rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v Brně, odboru pro jihomoravskou oblast z 30. 1. 2002, č.j. 163385/2001-6371, (proti němuž bylo podáno opožděné odvolání) bylo povinné doručeno fikcí – uplynutím tří dnů od jeho uložení u pošty. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř a v němž ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Ve skutečnosti však v něm polemizovala se zjištěním odvolacího soudu, že došlo k doručení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v Brně, odboru pro jihomoravskou oblast z 30. 1. 2002, č.j. 163385/2001-6371, její osobě. Poukazovala na to, že na doručované písemnosti i na doručence byla označena nesprávným příjmením. Takové doručování nemohlo založit potřebné účinky, zejména byla-li písemnost pro ni uložena na poště. Odkazovala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 451/03 ze dne 16. 9. 2004, II. ÚS 92/01 ze dne 1. 10. 2002, III. ÚS 45/02 ze dne 13. 6. 2002 a IV. ÚS 591/99 ze dne 24. 2. 2000 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2199/2001. Polemizovala i s rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219 z 18. 5. 2004, č.j. 9719/2004-603, o zamítnutí jejího opožděně podaného odvolání a namítala, že závěry v něm uvedené nejsou správné. Navrhla, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II., bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále též jen „o.s.ř.“). Dovolání není přípustné. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší- li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). I když dovolatelka zpochybnila (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu k tomu určeným důvodem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinila tak výlučně výhradami proti skutkovým zjištěním. Naplnění předpokladu, zda bylo rozhodnutí správního orgánu doručeno tomu, kdo byl účastníkem správního řízení, je otázkou skutkovou. Takovéto výhrady – jak již bylo shora uvedeno – nejsou v způsobilým dovolacím důvodem, má-li být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Neobstojí ani výhrady, jimiž povinná zpochybňuje věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti podkladovému rozhodnutí s odůvodněním, že je opožděně podané. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích uvedl, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Zbývá dodat, že rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že napadené rozhodnutí posuzovalo výlučně otázky práva procesního. Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. května 2006 JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (6)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.