20 Cdo 2809/2025-2279

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobce Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem v Olomouci, Hodolanská č. 413/32, insolvenčního správce dlužnice MORA-TOP s. r. o., se sídlem v Uničově, Šumperská č. 1349, identifikační číslo osoby 25869001, zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka č. 1447/10, proti žalovanému 2) P. J., zastoupenému Mgr. Bořivojem Líbalem, advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní č. 394/12, o zaplacení částky ve výši 17 085 109,33 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost žalovaného 2), vedené u Krajského soudu v Ostravě- pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 156/2014, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. července 2025, č. j. 5 Cmo 48/2025-2234, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 62 423,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Čejny, advokáta se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka č. 1447/10.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou ze dne 28. července 2014 domáhal po žalovaném 2) a dalších žalovaných (řízení o těchto dalších nárocích žalobce již byla pravomocně skončena), aby společně a nerozdílně uhradili částku 29 207 062,52 Kč s příslušenstvím jako škodu, kterou měli žalovaní (jakožto jednatelé společnosti MORA-TOP s. r. o., se sídlem v Uničově, Šumperská č. 1349, identifikační číslo osoby 25869001) způsobit uvedené společnosti jednáním rozporným s péčí řádného hospodáře. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě- pobočka v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. února 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-804, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 11. února 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-840 (dále též jen „zmatečný rozsudek KS“), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 22. června 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1121, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 29. srpna 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1129 (dále též jen „zmatečný rozsudek VS“), byla žalovanému 2) a M. K. uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 17 085 109,33 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Proti uvedeným rozsudkům podal žalovaný žalobu pro zmatečnost (dále též jen „první žaloba pro zmatečnost“). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. ledna 2020, č. j. 23 Cm 156/2014-1616, žalobu pro zmatečnost zamítl. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného 2) usnesením ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 5 Cmo 62/2020-1669 (dále též jen „rozhodnutí o zmatečnosti“), napadené usnesení změnil tak, že zrušil zmatečný rozsudek KS a zmatečný rozsudek VS v rozsahu, v jakém byly žalovanému 2) uloženy povinnosti, pro zmatečnostní vadu v podobě nesprávně obsazeného soudu. Uvedená vada byla podle odvolacího soudu založena tím, že k přidělení žaloby do oddělení 23 Cm u Krajského soudu v Ostravě došlo na základě aplikace Ministerstva spravedlnosti České republiky ISVKS, která v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2014 přidělovala společenstevní věci v působnosti pobočky v Olomouci mezi dva senáty poměrnou kolovací metodou (při poměru 4/10 a 6/10), avšak konkrétní klíč k přidělování byl znám toliko dodavateli aplikace a ke dni 28. červenci 2014, kdy žaloba napadla, nebyl zanesen do rozvrhu práce soudu prvního stupně. Nebylo proto možné zajistit, aby u každé věci nejpozději v den, kdy soudu došla, bylo bez využití rejstříků nebo jiných evidenčních pomůcek soudu nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží, čímž nebylo zajištěno právo žalovaného 2) na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Ostravě- pobočka v Olomouci za výše popsané situace rozsudkem ze dne 16. května 2022, č. j. 23 Cm 156/2014-1893 (dále též jen „napadený rozsudek KS“), uložil žalovanému 2) zaplatit žalobci (společně a nerozdílně s již dříve zavázaným žalovaným M. K. na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. února 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-804, ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 2015, č. j. 23 Cm 156/2014-840, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1121, ve znění opravného usnesení ze dne 29. srpna 2017, č. j. 7 Cmo 245/2016-1129), částku ve výši 17 085 109,33 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. a III.), o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV.) a o poplatkové povinnosti (výrok V.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. dubna 2023, č. j. 4 Cmo 127/2022-2006 (dále též jen „napadený rozsudek VS“), výrokem I. potvrdil napadený rozsudek KS a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaný 2) podal dne 27. června 2023 žalobu pro zmatečnost (dále též jen „druhá žaloba pro zmatečnost“), kterou se domáhal zrušení napadeného rozsudku KS a napadeného rozsudku VS. Zmatečnost napadených rozhodnutí spatřoval v tom, že ani po vydání rozhodnutí o zmatečnosti nebyla ze strany soudu prvního stupně odstraněna zmatečnostní vada, jelikož řízení pokračovalo ve stejném soudním oddělení, a nadále tak nedošlo k projednání a rozhodnutí věci zákonným soudcem. Uvedená vada podle žalovaného 2) nemohla být napravena rozhodnutím předsedy Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2021 ani výměnou samosoudce v oddělení 23 Cm. Další zmatečnostní vadu představuje podle žalovaného 2) procesní postup soudkyně Mgr. Kristýny Hájkové, která ve smyslu §§ 235h a 119 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), sdělila pouze obsah přednesů a důkazů provedených v původním zmatečném řízení, ačkoli měla důkazy s přihlédnutím k §§ 122 a 123 o. s. ř. znovu provést a sama vyhodnotit. Bylo-li totiž předchozí řízení stiženo zmatečností, nelze žádné výsledky dosavadního řízení použít jako podklad pro rozhodování v dalším průběhu řízení. Uvedeným postupem měla být žalovanému 2) odňata možnost jednat před soudem. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. prosince 2024, č. j. 23 Cm 156/2014-2192, druhou žalobu pro zmatečnost zamítl a uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že z rozhodnutí o zmatečnosti vyplývalo, že rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě ke dni 28. červenci 2014 neobsahoval ustanovení, na jehož základě by bylo možné určit, do kterého z více tehdy specializovaných soudních oddělení by měla daná věc napadnout. Tamní rozvrh práce pro rok 2014 však svěřoval předsedovi uvedeného soudu pravomoc v určitých případech rozhodnout, do kterého soudního oddělení bude určitá věc přidělena a v jednom z těchto případů stanovoval, že věci přidělené kolovací metodou podle dosavadních rozvrhů práce se jeho rozhodnutím přidělují k vyřízení těm senátům či samosoudcům, kterým byly přiděleny kolovací metodou. Uvedeným způsobem bylo postupováno a předseda Krajského soudu v Ostravě přidělil věc do soudního oddělení 23 Cm, ve kterém původně působil soudce JUDr. Ing. Michal Hocko, Ph.D., po jehož přeložení k jinému soudu vyřizovala nevyřízené věci soudkyně Mgr. Kristýna Hájková. Podle soudu prvního stupně tak k přidělení věci nedošlo na základě libovůle a Mgr. Kristýna Hájková se na základě rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Ostravě stala zákonným soudcem v předmětné věci. Jde-li o námitku odnětí možnosti žalovaného 2) jednat před soudem, soud prvního stupně zvažoval, zda skutečnosti, které založily zmatečnostní vadu ve fázi řízení, jenž předcházela vydání zmatečných rozhodnutí, mohly ovlivnit průběh procesu a dokazování. Dovodil, že soudce JUDr. Ing. Michal Hocko, Ph.D., byl v danou dobu jedním ze dvou soudců prvního stupně specializovaných na společenstevní agendu, přičemž možnost účelového přidělení dané věci byla prakticky vyloučena, protože konkrétní klíč k přidělování věcí do senátů 23 Cm a 30 Cm nebyl znám ani samotnému soudu. Uzavřel, že je vyloučené, aby soudce JUDr. Ing. Michal Hocko, Ph.D, mohl v řízení předcházející vydání zmatečných rozhodnutí jakkoli negativně ovlivnit proces dokazování, a nezopakovala-li následně soudkyně Mgr. Kristýna Hájkové při dalším projednání veškeré důkazy provedené před vydáním zmatečného rozhodnutí, postupovala procesně ekonomičtějším způsobem předvídaným § 119 odst. 3 o. s. ř., tento postup byl v souladu se zákonem a nezaložil zmatečnostní vadu řízení Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného 2) usnesením ze dne 3. července 2025, č. j. 5 Cmo 48/2025-2234, výrokem I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně a výrokem II. uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 124 848 Kč k rukám zástupce žalobce. Odvolací soud k námitce týkající se nesprávného obsazení soudu uvedl, že je nesporné, že k přidělení předmětné věci došlo původně (z důvodů uvedených v rozhodnutí o zmatečnosti) postupem rozporným se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZSS“ nebo „zákon o soudech a soudcích“). Rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2014 však již nelze zpětně změnit tak, aby bylo ke dni 28. červenci 2014 v souladu se zákonem o soudech a soudcích zřejmé, v jakém soudním oddělení má být předmětná věc projednána a rozhodnuta. Připomněl dále, že § 44 ZSS ve znění od 1. listopadu 2019 již neumožňoval předsedovi soudu rozhodnout, který soudce věc projedná a rozhodne. Zároveň však bylo třeba najít způsob, jak ve věci určit zákonného soudce a podle odvolacího soudu rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2021 reflektoval, že v minulosti u tohoto soudu docházelo k přidělování věcí do jednotlivých soudních oddělení tzv. kolovací metodou, přičemž soudy následně dovodily (mimo jiné i v projednávané věci), že uvedený postup je v rozporu se zákonem o soudech a soudcích, přičemž pro tyto případy rozvrh práce stanovil, že věc bude přidělena k vyřízení do oddělení, do kterého byla dříve přidělena na základě tzv. kolovací metody. Uvedené určení lze považovat za souladné s § 42c odst. 1 ZSS, jelikož vylučuje možnost účelového přidělení věci a zároveň garantuje, aby v den, kdy věc přišla soudu, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení patří. Samotné rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2021 tak odvolací soud považoval za ryze formální, jelikož předsedovi soudu neumožňovalo žádnou diskreci, jakému soudnímu oddělení věc přidělit. K námitce údajného odnětí možnosti dovolatele jednat před soudem odvolací soud zdůraznil, že v předmětné věci došlo ke zrušení zmatečných rozhodnutí z důvodu nesprávného obsazení soudu prvního stupně. Nebyly však zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce JUDr. Ing. Michala Hocka, Ph.D. Vzhledem k tomu, že původní důvod zmatečnosti byl zhojen, bylo by neúčelné a nehospodárné opakovat provedené dokazování, jelikož původní a nové řízení tvoří jeden celek a soud je při rozhodování o věci povinen přihlédnout ke všemu, co vyšlo najevo v původním řízení, při projednání žaloby pro zmatečnost a v novém řízení. Za situace, kdy v novém řízení došlo ke změně v obsazení soudu, samosoudkyně Mgr. Kristýna Hájková postupovala v souladu s § 119 odst. 3 o. s. ř., když v případě některých důkazů toliko sdělila jejich obsah a opětovně je neprováděla. Nedůvodnými shledal i námitky, že v původním řízení byli účastníci nesprávně poučeni, žalobce nevylíčil skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve věci, či že soud rozhodoval o odlišných skutkových okolnostech, jelikož uvedené nenaplňuje žádný ze zmatečnostních důvodů podle § 229 o. s. ř. Usnesení dovolacího soudu napadl žalovaný 2) v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost shledával v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, které dosud dovolacím soudem nebyly řešeny, a to: A/ Jak za stávající právní úpravy určit zákonného soudce v případech, kdy rozvrh práce příslušného soudu neodpovídá zákonným požadavkům na něj kladeným a není podle něj možné určit, kdo je zákonným soudcem? B/ Je přípustné, aby obecné soudy v rámci civilního soudního řízení užívaly analogii legis/iuris, aniž by tento postup byl náležitě odůvodněn? C/ Je přípustné, aby soud prvního stupně postupoval po vydání zrušujícího usnesení, prostřednictvím kterého byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu z důvodu, že soud prvního stupně byl v řízení nesprávně obsazen, v rozporu s právním názorem obsaženým ve zrušujícím usnesení? Může rozvrh práce přenechat rozhodnutí o přidělení věci soudnímu funkcionáři? Podle dovolatele se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (stanovisko pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2011 a nález Ústavního soudu ze dne 11. září 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09), podle kterých nerespektování zákona ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy. Dovolatel má za to, že soud byl nesprávně obsazen a ve věci rozhodoval nezákonný soudce, což podle něj přiznal sám soud prvního stupně, když uvedl, že ke dni zahájení řízení ve věci (tj. ke dni 28. červenci 2014), rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě neodpovídal § 40 a násl. ZSS, jelikož z něj nebylo k uvedenému datu možné určit zákonného soudce. Po zrušení zmatečných rozhodnutí vydal předseda Krajského soudu v Ostravě dne 5. ledna 2021 rozhodnutí, kterým přidělil věc samosoudkyni Mgr. Kristýně Hájkové do soudního oddělení 23 Cm. Uvedené rozhodnutí je podle dovolatele nepřezkoumatelné a nezákonné, jelikož není zřejmé, proč byla věc přidělena zrovna do soudního oddělení 23 Cm, na základě jakých pravidel a které okolnosti a skutečnosti byly zváženy. Ke zrušení zmatečných rozsudků přitom došlo i z důvodu netransparentního přidělení do oddělení 23 Cm. Jestliže řízení pokračovalo ve stejném oddělení, je nadále stiženo vadou nesprávně obsazeného soudu. Dovolatel nesouhlasil s tím, že při existenci mezery v zákoně měl předseda soudu analogickou pravomoc určit, v jakém senátu bude věc projednána, aniž by rozhodnutí bylo důsledně odůvodněno. Požádal dovolací soud o vymezení podmínek, za nichž mohou obecné soudy v rámci civilního soudního řízení analogii použít. Dovolatel dále namítal (D/), že bylo-li předchozí řízení stiženo zmatečností, nelze žádný z jeho výsledků použít jako podklad pro rozhodování v novém řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015, podle kterého postup podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nelze použít v případě, kdy o věci rozhoduje nezákonný soudce, a rovněž na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (nálezy ze dne 17. prosince 1998, sp. zn.

III. ÚS 200/98, ze dne

22. února 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, a ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. III. ÚS 205/97). Odvolací soud se od nich měl odchýlit tím, že aproboval postup soudu prvního stupně, který postupoval nesprávně podle § 119 odst. 3 o. s. ř., když pouze sdělil obsah přednesů a důkazů provedených ve zmatečném řízení, aniž by důkazy sám provedl a hodnotil, a nepostupoval v souladu s § 235h o. s. ř., který vyžaduje, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že žalobě žalovaného 2) se v plném rozsahu vyhovuje a žalobce je povinen žalovanému uhradit náhradu nákladů všech stupňů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, dovolání je nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Dovolatel zaměňuje pojmy „vyloučený soudce“ a „nesprávně obsazený soud“, proto je odkazovaná judikatura pro danou věc nepřiléhavá. Nesprávné obsazení soudu neznamená, že by rozhodoval vyloučený soudce a ani nezpůsobuje pochybnosti o podjatosti soudce, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012. Žalobce se ztotožnil se závěry napadeného usnesení a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovolací soud se nejprve zabýval dovolacími otázkami A/ a C/, které spolu obsahově souvisejí. Podle § 42c odst. 1 ZSS ve znění od 1. listopadu 2019 věci, které se nepřidělují generátorem přidělování, se přidělují a přerozdělují v případech podle § 42b odst. 3 písm. b) až d) v souladu s rozvrhem práce tak, aby byla vyloučena možnost ovlivňování přidělování věcí. Jiné než insolvenční věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Jiné než insolvenční věci se dále přidělují tak, aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení a neurčí-li rozvrh práce jiný způsob přidělování podle věty první, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Podle 44 odst. 1 ZSS ve znění od 30. září 2017 do 31. listopadu 2019 nemůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce [§ 42 odst. 1 písm. a) a d)], předseda soudu stanoví, který jiný soudce nebo senát věc projedná a rozhodne. Podle 44 odst. 1 ZSS ve znění od 1. listopadu 2019 do 31. prosince 2021 brání-li dočasně mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka soudci, vyššímu soudnímu úředníku, soudnímu tajemníku, soudnímu vykonavateli nebo justičnímu čekateli provést ve věci jednotlivý úkon, který nesnese odkladu, a nemůže-li úkon provést ten, kdo jej podle rozvrhu práce zastupuje, určí předseda soudu, kdo místo něj potřebný úkon provede. Ze spisu v projednávané věci se podává, že podle části „Společná ustanovení pro všechny úseky Krajského soudu v Ostravě“ rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2021 se věci přidělené kolovací (rotační) metodou podle dosavadních rozvrhů práce rozhodnutím předsedy soudu přidělují k vyřízení těm senátům či samosoudcům, kterým byly přiděleny kolovací metodou. Dovolací soud již dříve uvedl, že princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu ze záruk nezávislého a nestranného rozhodování soudů; jde o její porušení vždy, jestliže věc u odvolacího soudu projednají a rozhodnou soudci, kteří k tomu nebyli podle předem daných pravidel určeni (povoláni) rozvrhem práce, neboť jedině dodržování těchto principů je způsobilé zabránit libovolnému nebo účelovému obsazení soudu ad hoc a zamezit tak pochybnostem o nezávislém a nestranném rozhodování soudů v občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008 sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, který byl uveřejněn pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, které bylo uveřejněno pod č. 16 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012). Dovolací soud považuje předně za vhodné uvést, že nesdílí názor dovolatele, že odvolací soud aproboval postup soudu prvního stupně, který měl v novém řízení postupovat v rozporu s právním názorem obsaženým v rozhodnutí o zmatečnosti. Předmětná věc napadla k soudu prvního stupně dne 28. července 2014. Z rozhodnutí o zmatečnosti vyplývá, že podle tehdy účinného znění rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě probíhalo rozdělování nápadu týkající se společenstevních věcí mezi dva specializované senáty poměrnou kolovací metodou a konkrétní věci byly mezi oba senáty přidělovány na základě aplikace Ministerstva spravedlnosti ISVKS, avšak samotný klíč pro přidělování věcí byl znám toliko dodavateli dané aplikace a nebyl zanesen do rozvrhu práce, což neodpovídalo tehdejším požadavkům zákona o soudech a soudcích a zakládalo zmatečnost původních rozhodnutí ve věci. Z uvedeného rozhodnutí tedy vyplývalo, že tehdejší rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě neobsahoval ustanovení, které by výslovně stanovilo, do jakého soudního oddělení daná věc náleží. Po vydání rozhodnutí o zmatečnosti rozhodl předseda Krajského soudu v Ostravě dne 5. ledna 2021 o přidělení věci k vyřízení samosoudkyni Mgr. Kristýně Hájkové do soudního oddělení 23 Cm. Dovolací soud má za to, že přidělení věci do soudního oddělení 23 Cm bylo v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2021, z něhož vyplývá, že byla-li dříve věc (v rozporu se zákonem) přidělena k vyřízení do soudního oddělení kolovací metodou, bude následně rozhodnutím předsedy soudu přidělena do téhož soudního oddělení, čili do soudního oddělení 23 Cm, kde v mezidobí došlo (z důvodu přeložení k jinému soudu) k nahrazení soudce JUDr. Ing. Michala Hocka, Ph.D., kterému byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí v původním řízení, soudkyní Mgr. Kristýnou Hájkovou. Dovolateli je třeba dát za pravdu (jak ostatně učinil i odvolací soud), že § 44 ZSS ve znění od 1. listopadu 2019 již neumožňoval předsedovi soudu rozhodnout, který soudce věc projedná a rozhodne, zároveň se však dovolací soud v této souvislosti ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2021 lze považovat toliko za formální, protože mu neumožňovalo jakékoli uvážení, když podle tehdejšího rozvrhu práce měla být (dříve na základě kolovací metody přidělená) věc přidělena do soudního oddělení 23 Cm soudkyni Mgr. Kristýně Hájkové. K přidělení věci nedošlo na základě libovůle, protože je zřejmé, na základě jakých pravidel tak bylo učiněno, uvedená námitka proto nemohla založit zmatečnostní důvod. Jde-li o apel dovolatele v podobě dovolací otázky B/, podle které by měl dovolací soud vymezit podmínky, za nichž mohou obecné soudy v rámci civilního soudního řízení analogii použít, jedná se o obecně formulovanou otázku, která postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem a nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Ohledně otázky D/ dovolací soud již dříve uvedl, že ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. upravuje pravidlo pro případ, kdy dochází ke změně v obsazení soudu, a to z hlediska návaznosti na dosavadní průběh řízení a provedeného dokazování. Zákonným požadavkem v této souvislosti je, aby na začátku dalšího jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a provedených důkazů, čímž je zajištěna návaznost na dosavadní řízení a důkazní stav. V takovém případě zůstanou výsledky dosavadního řízení zachovány, odročené jednání na ně může navázat, provedené důkazy jsou v dalším jednání použitelné a mohou být podkladem pro rozhodnutí ve věci. Z uvedeného vyplývá, že postup soudu podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. zásadně dopadá na případy, kdy dojde ke změně v obsazení soudu po odročení jednání v důsledku odchodu soudce na jiný soud, do důchodu, nemoci, změn v rozvrhu práce apod. Použití ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. v takových případech nebrání ani zásada ústnosti (vyjádřená v ustanovení § 115, § 214 odst. 1 o. s. ř. ), ani zásada přímosti provádění důkazů (vyjádřená v ustanovení § 122 odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.), neboť ani tyto zásady se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek, aby v občanském soudním řízení byly při změně v obsazení senátu opakovány všechny provedené důkazy (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003). Postup podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nelze použít v případě, kdy dojde ke změně v obsazení soudu poté, co je věc projednávána a rozhodnuta v konkrétním složení senátu, a takové rozhodnutí bylo odvolacím nebo dovolacím soudem anebo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno z důvodu, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (§ 16a o. s. ř.). Rozhodnutí o věci soudcem, který má poměr k účastníkům, jejich zástupcům nebo k věci, pokládá zákon za závažné pochybení při projednávání věci, v jehož důsledku je i výsledek řízení (rozhodnutí) bez dalšího vadný, a nelze proto přihlížet ani k důkazům provedeným vyloučeným soudcem (senátem). Důkazy, které byly provedeny vyloučeným soudcem (senátem) a na nichž bylo vydané rozhodnutí založeno, tak musí být v dalším řízení s přihlédnutím k ustanovením § 122 a 123 o. s. ř. zopakovány (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015). Zároveň však dovolací soud uvedl, že i v rovině tzv. zmatečnostních vad řízení nemá zmatečnostní vada spočívající v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící (§ 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), tedy soudce nebo přísedící, u kterého byl (ve smyslu § 14 o. s. ř.) důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, nic společného se zmatečnostní vadou spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen (§ 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Přitom zmatečnostní vada spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen, spočívá (může spočívat) právě v tom, že věc byla nesprávně projednána a rozhodnuta v jiném soudním oddělení, než do kterého náležela podle rozvrhu práce daného soudu pro příslušný kalendářní rok (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16, či usnesení ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2012). V projednávané věci soudkyně Mgr. Kristýna Hájková podle protokolů o jednáních soudu prvního stupně konaných ve dnech 12. ledna 2022, 9. března 2022 a 20. dubna 2022, ve smyslu § 119 odst. 3 o. s. ř. sdělila obsah přednesů účastníků řízení ve všech jejich jednáních, dále obsah provedených důkazů, a to formou provedení důkazů ve smyslu § 129 odst. 1 o. s. ř. předložením k nahlédnutí. Dovolací soud považuje za vhodné podotknout, že odkaz dovolatele na usnesení dovolacího soudu ze dne 27. října 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015, je pro danou věc nepřiléhavý, jelikož se vztahuje k problematice vyloučeného soudce. V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že důvodem pro vyslovení zmatečnosti původního rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nedostatečné zanesení algoritmu přidělování společenstevních věcí do rozvrhu práce soudu prvního stupně, na základě čehož nebylo v den zahájení řízení zřejmé, do jakého soudního oddělení bude věc přidělena. Soudce JUDr. Ing. Michal Hocko, Ph.D, jemuž byla věc (jakožto jednomu ze dvou soudců daného soudu specializujícímu se na společenstevní věci) přidělena k projednání a rozhodnutí, proto nemohl jakkoli účelově ovlivnit skutečnost, že mu byla věc původně přidělena k projednání a rozhodnutí. Vedle toho je třeba zdůraznit, že v průběhu celého řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o podjatosti tohoto soudce, přičemž (v souladu s výše popsaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 NSČR 26/2012), důvod pochybovat o nepodjatosti soudce objektivně nemůže spočívat v tom, že soud je nesprávně obsazen. Vzhledem k uvedenému považuje dovolací soud (oproti mínění dovolatele) za nepřiměřeně formalistické pohlížet na danou věc stejným prizmatem jako na závažné pochybení v podobě projednání a rozhodnutí věci vyloučeným soudcem, v důsledku čehož by mělo být původní dokazování považováno za vadné. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že původní a nové řízení tvoří ve smyslu § 235 h odst. 2 o. s. ř. jeden celek a soud je při rozhodování o věci povinen přihlédnout ke všemu, co vyšlo najevo v původním řízení při projednání žaloby pro zmatečnost a v novém řízení. Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že v projednávané věci nemohl být průběh předchozího zmatečného řízení (včetně dokazování) ovlivněn skutečností, na jejímž základě bylo původní řízení shledáno zmatečným. Dokazování provedené v původním řízení proto bylo v novém řízení možno použít a soudkyně Mgr. Kristýna Hájková se neodchýlila od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v souladu s § 119 odst. 3 o. s. ř. nezopakovala veškeré důkazy, ale jako podklad pro rozhodnutí ve věci použila důkazy provedené v předchozím řízení. Závěry odvolacího soudu jsou v mezích dovolacích otázek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ve smyslu § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tím, že žalobce byl v dovolacím řízení plně úspěšný. Výše náhrady nákladů řízení sestává z mimosmluvní odměny advokáta (při shora uvedené tarifní hodnotě 17 085 109,33 Kč) za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 51 140 Kč určené podle § 7 odst. 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. ledna 2025 [v souladu s čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť právní služba byla poskytnuta po nabytí účinnosti citované vyhlášky, tj. po 1. lednu 2025], a náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, vše zvýšeno o 21 % DPH, celkem tedy 62 423,90 Kč.

Poučení