20 Cdo 2884/2019

Rubrum

20 Cdo 2884/2019-255 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému V. R., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, pro 119 289 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 27 EXE 3788/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 21 Co 211/2018-110, takto:

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 21 Co 211/2018-110, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 52571/15 na základě pověření Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. prosince 2015, č. j. 27 EXE 3788/2015-11, se zastavuje.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů exekuce 20 147 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinného.

III. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 17 068 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce povinného.

IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi, Exekutorský úřad Přerov, na náhradě nákladů exekuce 8 869 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 20. 4. 2018, č. j. 27 EXE 3788/2015-62, zamítl návrh povinného na zastavení předmětné exekuce. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný rozhodčí nález Mgr. Radka Lubiny ze dne 14. 9. 2015, č. j. 104 Rozh 5422/2015-7 (dále též jen „předmětný rozhodčí nález“), že exekuce je vedena na základě předmětného rozhodčího nálezu k vymožení povinnosti povinného zaplatit oprávněné částku 119 289 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 17. 7. 2015 do zaplacení, smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 94 134 Kč od 17. 6. 2015 do zaplacení, náklady předcházejícího řízení ve výši 16 104 Kč a náklady exekučního řízení, že exekuční titul byl vydán na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100897949, kterou se oprávněná zavázala poskytnout povinnému úvěr ve výši 37 000 Kč a povinný se zavázal splatit úvěr spolu se sjednaným úrokem z úvěru, a to formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 246 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Dále byla mezi oprávněnou a povinným sjednána samostatná rozhodčí smlouva, kterou si účastníci sjednali, že veškeré spory o nároky vzniklé z předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru bude rozhodovat jeden ze třinácti taxativně vyjmenovaných rozhodců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť povinný netvrdí žádné relevantní okolnosti, které by poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy, jakož i její obsah, není v souladu s dobrými mravy. Pokud jde o povinným tvrzenou ekonomickou závislost rozhodce, je nutné vzít v potaz, že opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv a odkaz na počet sporů rozhodovaných pro téhož oprávněného takovou ekonomickou závislost rozhodce nedokládá, přičemž povinný netvrdil žádné okolnosti, které by svědčily o osobním vztahu konkrétního rozhodce k dané věci.

2. K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2018, č. j. 21 Co 211/2018-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výběr rozhodce byl v projednávané věci transparentní, neboť povinný byl v uzavřené rozhodčí smlouvě seznámen s omezeným výčtem rozhodců, z nichž bylo možné rozhodce zvolit, a byl rovněž seznámen i s procesem výběru rozhodce. Uvedl, že rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti, která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud povinný s takovým postupem souhlasil, nelze zde bez dalšího dovozovat rozpor předmětné rozhodčí smlouvy s dobrými mravy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, uvedl, že případný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy neumožňuje bez dalšího dovodit neplatnost rozhodčí smlouvy. Pokud tedy důvod neplatnosti spotřebitelské úvěrové smlouvy spočívá v obsahových okolnostech pouze této smlouvy, není odůvodnitelný závěr, že tento důvod neplatnosti způsobuje i neplatnost rozhodčí smlouvy k této úvěrové smlouvě se vážící. Odvolací soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že je sjednaná výše úroku z dlužné částky nepřiměřená a výrazně převyšuje obvyklou úrokovou míru v České republice pro daný typ úvěru. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši úroku je oddělitelné ujednání smlouvy, nemůže jeho neplatnost, i absolutní, sama o sobě způsobit neplatnost celé úvěrové smlouvy. Bylo na povinném, aby tuto neplatnost namítal v rozhodčím řízení, včetně jejího případného přezkumu, což bez jakýchkoli objektivních příčin zjevně nevyužil, ačkoli byl o průběhu řízení informován a rozhodcem řádně poučen o jeho procesních právech. Proto nelze v tomto směru až v exekučním řízení požadovat přezkoumání výše smluvního úroku z pohledu dobrých mravů a tím korigovat případné nesprávnosti nalézacího řízení.

3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi aspekty rozhodčího řízení, úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy a jejich souladem s dobrými mravy tak, jak to požaduje ustálená judikatura dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018) a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Dovolatel namítá, že úroková sazba sjednaná ve smlouvě o úvěru ve výši 148,17 % p. a. a RPSN ve výši 151,30 % se zjevně příčí dobrým mravům, neboť mnohonásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné. Povinný dále namítá, že již samotná skutečnost, že měl oprávněné vrátit více než dvojnásobek poskytnuté částky, napovídá, že se jedná o zcela nepřiměřenou výši úrokové sazby v rozporu s dobrými mravy a judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, či sp. zn. III. ÚS 4084/12). Odvolací soud se rovněž nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinného a tato skutečnost taktéž způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s požadavkem ustálené judikatury dovolacího soudu, aby zkoumal míru indicií o ekonomické provázanosti rozhodce a oprávněné, neboť náležitě nezjistil skutkový stav, že rozhodce neúčtoval oprávněné žádné rozhodčí poplatky a na základě těchto skutkových zjištění se nezabýval ekonomickou závislostí rozhodců a teoretickými příjmy od oprávněné. Rozhodčí smlouva je dle názoru povinného rovněž neplatná pro obcházení zákona, byla-li uzavřena se spotřebitelem dříve než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout, neboť úmyslem zákonodárce při zakotvení povinnosti uzavření samostatné rozhodčí smlouvy bylo, aby měl spotřebitel právo uzavřít rozhodčí smlouvu, avšak současně možnost odmítnout uzavřít rozhodčí smlouvu; opačným postupem oprávněná obešla zákon s cílem znemožnit povinné odmítnutí uzavření rozhodčí smlouvy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že povinný v nalézacím řízení nevyužil žádný z prostředků obrany proti rozhodčímu nálezu, v řízení před rozhodčím soudem byl pasivní a až ve vykonávacím řízení se domáhá zastavení exekuce; přitom dle závěrů Ústavního soudu (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05) ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto práv. Oprávněná namítá, že vyžaduje-li judikatura dovolacího soudu, na kterou povinný odkazuje, aby byl v rámci posuzování návrhu na zastavení exekuce přezkoumán kontraktační proces a posouzen obsah smlouvy i z pohledu dobrých mravů, jde ve své podstatě o věcný přezkum exekučního titulu, který však v exekučním řízení není přípustný. Oprávněná dále namítá, že úrok byl sjednán v rámci zákonných limitů, neboť byl v úvěrové smlouvě vyčíslen pevnou částkou, povinný s ním byl předem seznámen a úroková sazba je přiměřená, odpovídající skutečnosti, že šlo o nebankovní úrok s vyšší rizikovostí, a povinný s její výší souhlasil. Sjednaná smluvní pokuta rovněž není v rozporu s dobrými mravy, neboť její sjednání je věcí vzájemné dohody stran a byla sjednána v souladu se svým smyslem a účelem, jímž je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazku, a pod pohrůžkou sankce donutit dlužníka k řádnému splnění závazku. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.

5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).

6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci zastaví podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s ustanovením § 268 odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinné je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce].

7. V dané věci oprávněná s povinným uzavřela dne 12. 2. 2015 smlouvu o úvěru, na jejímž základě oprávněná poskytla povinnému úvěr ve výši 37 000 Kč, RPSN byla sjednána ve výši 148,17 % a celkem měl povinný oprávněné vrátit 97 380 Kč v měsíčních splátkách ve výši 3 246 Kč po dobu 30 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta 0,25% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že dvě splátky nebudou zaplaceny řádně a včas nebo prodlením se splacením jedné splátky po dobu šedesáti dnů) do zaplacení. Dle smluvních ujednání měl povinný oprávněné dále uhradit smluvní pokutu ve výši 25 % ze zbývající dlužné částky se zákonným úrokem z prodlení, přičemž toto navýšení o smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení bylo opět počítáno z nové jistiny ve výši 94 134 Kč a je tak další sankcí (smluvní pokutou) za řádné a včasné nesplacení úvěru. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že je na místě exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Ostatními námitkami povinného (zejména že oprávněná jako podnikatel poskytující úvěr povinnému jako spotřebiteli nezkoumala úvěryschopnost povinného, že se odvolací soud nedostatečně zabýval indiciemi vedoucími k závěru o ekonomické provázanosti rozhodce a oprávněné) se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.

8. Z výše uvedených důvodů dovolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje.

9. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu a ani z odpovědi soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, na výzvu Nejvyššího soudu, aby doložil, zda v dané věci byly vydány příkazy k úhradě nákladů exekuce, nevyplývá, že by soudní exekutor příkazy k úhradě nákladů exekuce v této věci vydal, nerozhodoval Nejvyšší soud o jejich zrušení.

10. Povinný měl v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby mu oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložil k uplatňování svého práva. Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve výši 119 289 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 94 134 Kč ode dne 17. 6. 2015 do zaplacení, která je dle ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – dále jen „advokátního tarifu“, plněním na dobu neurčitou a stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, který činí 429 486,4 Kč. Tarifní hodnota je tedy 548 775 Kč. Náklady povinného spočívají ve třech úkonech právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis návrhu na odklad a zastavení exekuce, sepis odvolání). Za jeden úkon právní služby přísluší povinnému dle ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst. 1, 2 písm. e), § 13 odst. 4 a § 14a advokátního tarifu částka ve výši 5 250 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Celkem tedy povinnému přísluší částka ve výši 20 147 Kč.

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady povinného v dovolacím řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4 000 Kč a ve vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis dovolání). Za jeden úkon právní služby učiněné v dovolacím řízení přísluší povinné dle ustanovení § 7 bodu 6, § 11, § 13 odst. 4 a § 14a advokátního tarifu částka ve výši 10 500 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinného v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 17 068 Kč.

12. O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a 3 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“, kdy základ pro určení odměny je výše vymoženého plnění ve výši 25 500 Kč. Odměna soudního exekutora tak sestává z částky 3 830 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a DPH ve výši 21 %. Soudnímu exekutorovi tedy celkem náleží částka ve výši 8 869Kč. Dodává se, že k jinému postupu není důvod za situace, kdy exekuční návrh byl podán dne 8. 12. 2015, tedy v době, kdy již existovala judikatura, z níž by bylo možné dovodit, že rozhodčí nález nemusí z výše uvedených důvodů obstát jako způsobilý exekuční titul (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Odpovědnost oprávněné za neúspěšný výsledek exekuce tedy není nespravedlivě tíživým následkem. Exekutor přitom plnění v dané výši reálně vymohl a exekuční tarif vystihuje výši odměny za reálně odvedenou práci exekutora bez ohledu na to, zda exekuce byla později zastavena pro počáteční nezpůsobilost exekučního titulu.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2020 JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu