20 Cdo 3074/2006

Rubrum

20 Cdo 3074/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné C., a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému K. Z., pro částku 87.302,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. EXNc 3246/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 13. 3. 2006, č. j. 20 Co 439/2005-21, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 8. 2. 2005, č. j. ExNc 3246/2005-5 (jímž okresní soud nařídil exekuci) tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k exekuci navržený rozhodčí nález, protože nebyl doručen způsobem předepsaným ustanovením § 46 odst. 4 o.s.ř. (za řádné nelze podle odvolacího soudu považovat ani doručení na tzv. korespondenční adresu z 24. 11. 2004, kdy se zásilka vrátila s poznámkou, že se adresát odstěhoval bez udání adresy, ani doručení z 13. 12. 2004, kdy byl rozhodčí nález mající povahu rozsudku, tedy písemnosti určené do vlastních rukou, doručen, ovšem formou prostou, do trvalého bydliště povinného, kde jej převzala jeho matka), nenabyl formální vykonatelnosti. V dovolání oprávněná uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje ve skutečnosti, že krajský soud rozhodl o odvolání „za situace, kdy mu bylo známo, že povinný veškeré závazky včetně příslušenství a nákladů exekuce, pro jejichž vymožení byla exekuce nařízena, již dobrovolně soudnímu exekutorovi uhradil. S poukazem na ustanovení § 46 odst. 3 a 51 písm. c) exekučního řádu oprávněná dovozuje, že zanikla-li předmětná exekuce splněním vymáhaných pohledávek ze zákona, „rozhodoval odvolací soud v řízení, které již zaniklo, jeho rozhodnutí je tudíž nadbytečným, jako takové vůbec nemělo být vydáno a soud neměl o odvolání vůbec rozhodovat, neboť řízení již bylo ze zákona skončeno.“ Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelka spatřuje v – podle jejího názoru nesprávné – aplikaci ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. namísto správného užití zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jehož ustanovení § 30 právě ve spojení s ustanovením § 19 přiměřené užití občanského soudního řádu vylučuje. Podle názoru oprávněné „jestliže si strany sporu nedohodly žádná specifická procedurální pravidla a ponechává-li zákonná úprava na volní úvaze rozhodce, jakým způsobem bude procesně postupovat (v tomto případě jakou zvolí formu doručování rozhodčího nálezu), a to pouze za užití kritéria vhodnosti takového postupu“, bylo doručení exekučního titulu (po neúspěšném pokusu o doručení na tzv. korespondenční adresu) na adresu trvalého bydliště povinného vhodné ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. a rozhodčí nález je tudíž vykonatelný. Otázkami, zda si mohou strany rozhodčí smlouvy sjednat způsob, jakým jim bude doručen rozhodčí nález, a zda při nedostatku takové dohody bude v dispozici rozhodce určit způsob doručování nálezu odlišně od způsobu upraveného v občanském soudním řádu, se Nejvyšší soud již zabýval. Ve svém usnesení z 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1612/2006 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2008 pod poř. č. 2), dospěl k závěru, že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o.s.ř.). Je tomu tak proto, že doručování rozhodnutí stranám není součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení (§ 19 odst. 1, 2, § 13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení (srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, příp. 20 Cdo 2726/2006 či 20 Cdo 1987/2006). Argumentuje-li oprávněná při uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. tím, že „za situace, kdy odvolacímu soudu bylo známo, že povinný veškeré závazky, pro jejichž vymožení byla exekuce včetně příslušenství a nákladů exekuce nařízena, soudnímu exekutorovi již dobrovolně uhradil“, je rozhodnutí odvolacího soudu „nadbytečným a jako takové vůbec nemělo být vydáno“, pak tato argumentace nemá oporu ve spise, jelikož v potvrzení z 24. 11. 2005 (č. l. 20) soudní exekutor výslovně uvedl, že pohledávka oprávněného byla dne 11. 11. 2005 včetně příslušenství a nákladů exekučního řízení vymožena, nikoli tedy, že dluh byl povinným dobrovolně zaplacen. Kromě toho je ovšem dovolatelčin poukaz na ustanovení § 46 odst. 3 exekučního řádu nepřípadný také proto, že toto ustanovení upravuje institut exekutorova upuštění od provedení exekuce, zatímco rozhodování soudu o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je upraveno ustanoveními § 218 – § 222a o.s.ř., obsahujícími taxativní výčet způsobů, jimiž může být – soudem – rozhodnuto o odvolání. Z téhož důvodu je nepřípadný poukaz na ustanovení § 51 písm. c) exekučního řádu, jelikož zánik exekutorova pověření sám o sobě nezbavuje soud povinnosti rozhodnout o odvolání (bylo-li podáno a nebylo-li poté vzato zpět); dovolatelka se tudíž mýlí, dovozuje-li (viz druhý odstavec bodu III. dovolání na č. l. 27), že „soud neměl o odvolání vůbec rozhodovat, neboť řízení již bylo ze zákona skončeno.“ S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn skutečností, že procesně úspěšnému povinnému v tomto stadiu řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly a že oprávněná na jejich náhradu právo nemá. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. března 2008 JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu