20 Cdo 3306/2009

Plný text

20 Cdo 3306/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné G. M. A., a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému J. K., zastoupenému advokátem, pro 47.116,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 54 Nc 2205/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2009, č. j. 26 Co 652/2008 - 17, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) : Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), odvolání povinného proti usnesení ze dne 2. 5. 2008, č. j. 54 Nc 2205/2008 - 7, jímž okresní soud nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 7. 2003, „č.j.“ 21 C 154/2003, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 47.116,- Kč s úroky z prodlení v něm specifikovanými, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 13.685,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora E. ú. B. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení exekuce byly splněny a nepřisvědčil námitce povinného, že úrok 0,3 % denně je v rozporu s dobrými mravy a neměl by požívat právní ochrany, neboť taková argumentace je v řízení o nařízení exekuce nepřípadná. Za důvodnou nepovažoval ani povinným vznesenou námitku promlčení vymáhané pohledávky, jelikož ta je důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť podle jeho názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, daný tím, že „se týká případům blízkým lichvě, tj. nepřiměřených úroků a dobrých mravů, resp. zásad poctivého obchodního styku a nezabývání se námitkou promlčení“. Stejně jako v odvolání namítá, že úrok 0,3 % denně je v rozporu s dobrými mravy a jako takový by neměl požívat právní ochrany, a poukazuje na to, že v souladu s § 397 a § 405 odst. 2 obch. zák. uplatnil námitku promlčení; ohledně obou námitek tak jde o „důvod nepřípustnosti a zastavení výkonu rozhodnutí v souladu s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil. Oprávněná má ve svém písemném vyjádření k dovolání za to, že skutečnosti namítané povinným v dovolání nejsou pro nařízení exekuce rozhodné, a navrhla, aby dovolání povinného bylo odmítnuto. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí zaujal a odůvodnil závěr, že agumentace ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., je v exekučním řízení nepřípadná, jelikož z hlediska eventuální existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud v nalézacím řízení posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce naproti tomu není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008 ). Rovněž námitka promlčení vymáhané pohledávky není způsobilá přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení založit, neboť soudní praxe dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). K předpokladům nařízení exekuce nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení exekuce předchází, zabývat nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2588/2007). Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. listopadu 2009 JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu