20 Cdo 416/2012
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, které uspělo s nárokem na vykonání exekuce na odstranění stavby. Soud se opřel o § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., podle něhož byla lhůta pro vykonání rozhodnutí omezena na tři měsíce od nabytí právní moci. Vzhledem k tomu, že nárok byl vymařen prekluzí do 29. července 2007, nebylo možné exekuci nařídit po tomto datu. Soud vysvětlil, že lhůta pro vykonání exekučního titulu se posuzuje podle právního předpisu, který byl účinný v době vydání rozhodnutí. Věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rubrum
20 Cdo 416/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného označeného jako Stavební úřad Městského úřadu Rudná, se sídlem v Rudné, Masarykova 94, identifikační číslo osoby 00233773, zastoupeného JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti povinným 1) A. S., 2) J. S., zastoupeným Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, pro odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 6412/2008, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2011, č. j. 12 Co 629/2010-125, takto:
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2011, č. j. 12 Co 629/2010-125, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Obvodní soud pro Prahu 6 výrokem I. usnesení ze dne 10. 9. 2010, č. j. 38 Nc 6412/2008-94, zastavil exekuci nařízenou svým usnesením z 11. 8. 2008, č. j. 38 Nc 6412/2008-9, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze z 30. 3. 2010, č. j. 12 Co 215/2009-60. Dospěl k závěru, že správní rozhodnutí, které je v dané věci exekučním titulem (jež nabylo právní moci 29. 4. 2004 a vykonatelnosti 29. 7. 2004), nemůže být podkladem pro exekuci v důsledku zániku vymáhaného nároku prekluzí, jež nastala 29. 7. 2007 podle § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. ve znění účinném ke dni 5. 4. 2004, a k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“). Ve výroku II. a III. rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce a výrokem IV. zamítl návrh oprávněného na změnu exekutora, neboť důvody pro jeho změnu v důsledku zastavení odpadly. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuce se nezastavuje. Uvedl, že odvolací soud se s námitkou prekluze vznesenou povinnými vypořádal již ve svém usnesení z 30. 3. 2010, č. j. 12 Co 215/2009-60, kdy předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí o nařízení exekuce. Odvolací soud dovodil, že exekuční titul nabyl právní moci 29. 4. 2004, a posoudil věc podle § 179 odst. 2 a § 108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., podle něhož exekuční správní orgán může exekuci nařídit nejpozději do pěti let a provádět ji nejpozději do deseti let poté, co měla být povinnost splněna dobrovolně. Návrh na nařízení exekuce ze dne 30. 4. 2008 proto měl za včasný. Povinní v dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (přitom odkázali zejména na usnesení sp. zn. 20 Cdo 1800/2007 a 20 Cdo 1802/2007) a je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud své odchýlení od ustálené judikatury a odlišný právní názor nijak nezdůvodnil. Uvedli, že exekuční titul byl vydán za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., přičemž podle jeho § 71 odst. 3 v projednávané věci tříletá prekluzívní lhůta, v níž lze rozhodnutí vykonat, uplynula 29. 7. 2007. Návrh na nařízení exekuce byl podán 27. 5. 2008, tj. po uplynutí této lhůty. Aplikace § 179 odst. 2 a § 108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. je nesprávná. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. a § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a je i důvodné. Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o tom, že v exekuci vymáhaný nárok dosud nezanikl prekluzí, a proto ani není dán důvod k zastavení exekuce. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 83/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek posuzoval obdobnou situaci, kdy byla vymáhána pokuta uložená v blokovém řízení podle § 84 a násl. zákona č. 200/1990 Sb., který v § 88 odst. 1 stanovil pětiletou prekluzívní lhůtu k výkonu rozhodnutí. Uvedené ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2006 zákonem č. 501/2004 Sb. zrušeno, aniž by přechodná ustanovení upravila, jak se posuzuje lhůta, která počala běžet před tímto datem. Nejvyšší soud zde přijal závěr, že není-li stanoveno jinak, posuzuje se lhůta, v níž lze správní rozhodnutí vykonat - jako vlastnost exekučního titulu, podle právního předpisu, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno (přičemž rozhodné je znění předpisu účinné v době vydání rozhodnutí). Z tohoto rozhodnutí již Nejvyšší soud vycházel například i ve svém usnesení z 23. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 698/2009, v němž (jako v nyní projednávané věci) řešil vymáhání povinnosti k odstranění části stavby, jež byla uložena stavebním úřadem. V projednávané věci je exekučním titulem rozhodnutí Městského úřadu Rudná, stavebního úřadu, ze dne 5. 4. 2004, č. j. 440/rozh/03/Ky, v právní moci 29. 4. 2004, jež stanovilo lhůtu pro odstranění stavby do tří měsíců ode dne nabytí právní moci usnesení; vykonatelnosti tak nabylo 29. 7. 2004. Protože za dané situace je nutné posoudit lhůtu, v níž lze toto rozhodnutí vykonat, podle předpisu, na jehož základě bylo vydáno (§ 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.), bylo třeba - jak správně uzavřel soud prvního stupně - vykonat je do 29. 7. 2007, kdy musela být exekuce také ukončena. Protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). Nejvyšší soud rovněž s ohledem na označení oprávněné osoby připomíná, že stavební úřad tvoří organizační složku Městského úřadu v Rudné. V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. září 2012 JUDr. Miroslava Jirmanová předsedkyně senátu