20 Cdo 452/2003

Rubrum

20 Cdo 452/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Jany Hráchové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné pojišťovny České republiky, proti povinným P. s. B., a.s., zastoupeným advokátem, prodejem nemovitostí, pro 2.974.557,-Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 E 765/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2002, č.j. 20 Co 97/2002-17, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Odůvodnění

: Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí . Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná včasné dovolání, jímž (s poukazem na ustanovení § 264 odst. 2 a § 263 odst. 1 o.s.ř.) brojila proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, pokud bylo hodnocení „prodejnosti pozemku v k.ú. B.“ posouzeno jako předčasné a tím nebyla uvážena ani „výtěžnost“ prodeje; otázka nevhodnosti výkonu rozhodnutí „pro nepoměr výše pohledávky a ceny postižených nemovitostí“ nebyla soudem prvního stupně podle jejího názoru vůbec posouzena, ačkoli tak měl učinit z vlastní iniciativy. Odvolacímu soudu dále vytkla, že vlastnictví povinné k tomuto dotčenému pozemku nebylo náležitě prokázáno, a že jí nebyl doručen stejnopis vyjádření oprávněné k odvolání. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/19693 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně. Dovolání proti těmto usnesením je tedy přípustné jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř. Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm.a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam ( písm.c/). Z ustanovení § 237 písm. a/ o.s.ř přípustnost dovolání neplyne, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující. Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř, neboť jde o první rozhodnutí soudu prvního stupně. Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolací přezkum je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilý dovolací důvod proto představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Jelikož je podle § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou zde rozhodné jen ty právní otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, respektive zpochybnil - li v dovolání řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud přijal. Dovolatelka otázku, zda je dovolání přípustné, zcela pominula; argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou splněny, dovolacímu soudu nepředložila. Samotným hodnocením námitek, které v dovolání vznesla, k závěru o jejich splnění dospět nelze; většina z nich byla ostatně uplatněna již v odvolacím řízení. O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být významné i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež by v konečném účinku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však nejde ani v případě hodnocení vhodnosti (nevhodnosti) způsobu výkonu, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí a hledisky, zakotvenými v ustanovení § 264 odst. 2 o.s.ř. Nevhodnost navrhovaného způsobu exekuce je soud vždy povinen zkoumat především z hlediska poměru výše pohledávky a ceny předmětu, z něhož má být pohledávka uspokojena. Zamítnutí návrhu na nařízení exekuce pro zřejmou nevhodnost požadovaného způsobu, aniž by soud nařídil současně exekuci jiným vhodným způsobem, zákon neumožňuje. Znamená to že v této fázi řízení soud pouze porovnává vzájemný poměr mezi výší vymáhané pohledávky a cenou předmětu, z něhož má dojít k uspokojení; soud však již není povinen zkoumat, zda předmět povinného je vůbec „prodejný“, neboť případná neprodejnost se projeví teprve při samotné dražbě. Pouze v těch případech, kdy již z údajů uvedených v návrhu na nařízení exekuce (§ 264 odst. 2 o.s.ř.) je zřejmé, že cena věcí je zjevně nižší než náklady výkonu rozhodnutí (což však dovolatelka netvrdí a ani z návrhu oprávněného se nepodává), soud návrh zamítne; nařízení výkonu jiným vhodným způsobem zde nepřichází v úvahu. O rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) pak jít nemůže z toho důvodu, že napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního ( § 251 a násl. o.s.ř.). Ostatní dovolatelčiny výhrady k otázce zásadního právního významu rovněž vést nemohou a jsou zjevně nesprávné. Námitka, že nebylo prokázáno vlastnické právo povinného k dotčeným nemovitostem, neobstojí, neboť postačuje, když oprávněný vlastnické právo povinného osvědčí (např. výpisem z katastru nemovitostí); není třeba - jak se domnívá dovolatelka - aby toto vlastnické právo bylo prokázáno v tom smyslu, že bude postaveno najisto, neboť spolehlivé zjištění zpravidla není možné bez provedení dokazování, což při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí zásadně provádět nelze. Ani námitka povinné o nesprávném postupu, spočívajícím v tom, že jí nebyl doručen stejnopis vyjádření oprávněné k odvolání, není důvodná, neboť taková povinnost soudu z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá (nehledě na to, že by mohla být podřaditelná toliko dovolacímu důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř, který je ve vztahu k hodnocení podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 odst. l písm. c/ o.s.ř. bezcenný). Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Protože ostatní možnosti založit přípustnost byly již vyloučeny dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm.c/ o.s..ř odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř, a to za situace, kdy oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu, prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. května 2003 JUDr. Vladimír K u r k a , v.r. předseda senátu