20 Cdo 4894/2015
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že soudní exekutor je po zahájení insolvenčního řízení povinen vydat vymožené plnění do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka bez odpočtu nákladů exekuce. Své náklady exekuce musí exekutor přihlásit do insolvenčního řízení jako běžný věřitel, aby nedošlo k jeho nepřípustnému zvýhodnění.
Citované zákony (3)
Rubrum
20 Cdo 4894/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Honoris a. s., se sídlem v Praze 5, Hostivická 12, identifikační číslo osoby 25093291, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti povinnému J. B., B., pro 454 578 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, pod sp. zn. 131 EX 6858/13, o dovolání soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 20 Co 211/2015-763, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Soudní exekutor Mgr. Petr Polanský, Exekutorský úřad Liberec, usnesením ze dne 2. 4. 2015, č. j. 131 EX 6858/13-741, rozhodl, že vymožené plnění získané zpeněžením nemovitých věcí povinného uvedených ve výroku usnesení se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 716 445,95 Kč, t. j. v částce 4 509 554,05 Kč, vydává insolvenčnímu správci povinného (dlužníka) JUDr. Pavlu Čížkovskému ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS 29671/2014. Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora změnil tak, že se insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 62 INS 29671/2014 vydává vymožené plnění v celkové výši 5 226 000 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, a na jeho závěry v něm přijaté, z nichž vyplývá, že také soudní exekutor musí, má-li vůči povinnému pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení, přihlásit ji v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce (povinného). Bez ohledu na § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je nutno v exekučním řízení aplikovat úpravu v insolvenčním zákoně [§ 5 odst. 1 písm. b), § 109 odst. 1 písm. c) a § 206 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Soudní exekutor v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, aby dovolacím soudem byla otázka, jak má být naloženo s plněním vymoženým soudním exekutorem v rámci exekuce vedené na dlužníka, vůči němuž bylo zahájeno insolvenční řízení, posouzena jinak a věc byla předložena k posouzení velkému senátu Nejvyššího soudu. Namítá dále, že se Nejvyšší soud ve zmiňovaném usnesení odchýlil od obecně uznávaného aplikačního pravidla vyjádřeného v § 46 odst. 7 exekučního řádu, že § 5 insolvenčního zákona je ustanovením obecným, jež neobsahuje konkrétní právní úpravu jakékoli situace, ale vyjadřuje jen obecné principy. Pokud by se mělo jednat o konkurenční zákonná ustanovení, tak pro přednostní aplikaci § 46 odst. 7 exekučního řádu svědčí nejen pravidlo speciality, ale též další základní aplikační pravidlo lex posterior derogat priori. Toto lze dovodit i z bodu 34 důvodové zprávy k zákonu č. 286/2009 Sb., kde je obsažena, byť velmi kusá, informace o tom, že právní úprava reaguje na nový insolvenční zákon. Vytýká Nejvyššímu soudu, že v usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 se nedostatečně vypořádal s argumentací, proč nelze § 46 odst. 7 exekučního řádu aplikovat v jeho doslovném znění. Toto rozhodnutí nesprávně staví soudního exekutora do pozice běžného věřitele dlužníka (povinného), aniž by byla vzata v úvahu jeho specifičnost postavení a jeho činnosti vykonávané na základě veřejnoprávního právního předpisu, jakož i povaha nákladů, které soudní exekutor na základě zákonem uložených povinností vynaložil za účelem zpeněžení nemovitých věcí dlužníka; současně nezohledňuje ani to, že náklady vynaložené v insolvenčním řízení na nucené zpeněžení majetku dlužníka mají přednostní postavení oproti jiným pohledávkám za dlužníkem. V praxi to znamená, že v situaci, kdy zpeněžení majetku dlužníka zajišťuje v insolvenčním řízení insolvenční správce i prostřednictvím třetí osoby (typicky dražebníka) v dražbě, je přednostně a v celé výši uspokojen náklad, který tímto postupem vznikne. Oproti tomu v situaci, kdy majetek dlužníka zpeněžil exekutor v rámci exekučního řízení a výtěžek z tohoto zpeněžení má vydat insolvenčnímu správci, není odměna exekutora jakožto toho, kdo dražbu provedl, a ani jeho hotové výdaje, uspokojena, a soudní exekutor je prohlášen za běžného věřitele, který si má přihlásit takovou pohledávku do insolvenčního řízení. Proto považuje za rozhodnou právní úpravu v § 46 odst. 7 exekučního řádu. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu, podle níž je soudní exekutor po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného povinen vydat do majetkové podstaty povinného (insolvenčního dlužníka) jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel povinného (insolvenčního dlužníka) náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2391/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 20 Cdo 22/2016]. Nejvyšší soud vyložil, že vzhledem ke konkurenci ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona, nelze ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu aplikovat v jeho doslovném znění, neboť by tak došlo k nepřípustnému zvýhodnění soudního exekutora jako jednoho z věřitelů insolvenčního dlužníka. Není přitom důvodu se od tohoto výkladu odchýlit. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. března 2016 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.