20 Cdo 540/2000

Rubrum

20 Cdo 540/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. I. s.r.o., proti žalované M. V., o návrhu žalobkyně na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 273/97, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1999, č. j. 11 Co 509/99-27, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 9. června 1999, č. j. 8 C 273/97-18, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh žalobkyně na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 431/94. Návrh, aby proti svému usnesení připustil dovolání, odvolací soud zamítl s odůvodněním, že toto rozhodnutí neřeší otázku po právní stránce zásadního významu. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.\"). V dovolání namítá, že dne 10. června 1997, tedy deset dnů před doručením pro ni nepříznivého rozsudku odvolacího soudu vydaného v řízení, jehož obnovy se domáhá, jí byl doručen rozsudek z 29. dubna 1997, č. j. 2 Cdon 177/97-93, v němž Nejvyšší soud České republiky vyslovil opačný právní názor, jehož aplikace v obnoveném řízení by mohla přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Jestliže odvolací soud dospěl v řízení o obnově k závěru, že důvodem obnovy ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být jedině „...rozhodnutí dotýkající se přímo samotné věci, v níž je obnova navrhována...\", je jeho právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nesprávné. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Tyto vady, k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení. Použitelnost ustanovení § 239 není dána již proto, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení, a tedy ani usnesení, jímž byl návrh na její povolení zamítnut, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61). Protože dovolání není v souzené věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, odst. 5 části věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl. Pro úplnost se dodává, že otázkou, zda opačný názor soudu vyššího stupně, vyslovený v jiné věci, může být důvodem obnovy řízení, se Nejvyšší soud zabýval již ve svém usnesení z 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2000, pod poř. č.

48. Tam uzavřel, že okolnost, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v jiné věci zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v dané věci jinak, z onoho rozhodnutí důvod k povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nečiní. Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, žalované, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 25. září 2000 JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová