20 Cdo 68/2005
V PLATNOSTINejvyšší soud zamítl dovolání povinné proti usnesení krajského soudu, které odmítlo odvolání proti příkazu k exekuci. Soud uvedl, že dovolání není přípustné, protože napadené usnesení nebylo rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím. Důvodem bylo, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Soud se nezabýval žádostí o zástupce, protože dovolání je zjevně bezúspěšné.
Rubrum
20 Cdo 68/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného Města Ch., zastoupeného advokátem, proti povinné M. Ch., pro 393.296,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 Nc 3857/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2003, č.j. 15 Co 537/2003-27, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
: Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 5. 2003, č.j. 16 Nc 3857/2003-16 (jímž okresní soud nařídil exekuci) s odůvodněním, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž žádá o projednání věci před Nejvyšším soudem. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání, v jejich taxativních výčtech uvedeno není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002 pod č. 196). Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné rovněž, jelikož jím napadené usnesení (navíc nemeritorní – k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88) není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 241b odst. 2, část věty za středníkem, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Učinil tak bez zřetele k tomu, že dosud nebylo rozhodnuto o žádosti dovolatelky o ustanovení zástupce, neboť vzhledem ke zjevné nepřípustnosti dovolání není splněn předpoklad pro takové ustanovení spočívající v tom, aby nešlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (§ 30 odst. 1, § 138 odst. 1 o.s.ř., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2006/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, č. 31 pod zn. C 2960). O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. října 2005 JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.