20 Cdo 902/2004

Rubrum

20 Cdo 902/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. a. s., proti povinné B. B., pro částku 6.707,90 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 1428/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2003, č.j. 10 Co 1230/2003-29, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 15. ledna 2003, č. j. 50 E 1428/2002-17, kterým okresní soud pro prekluzi (§ 71 odst. 3 správního řádu) zastavil výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu z 12. 5. 1999, vykonatelného dne 23. 6. 1999. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 o.s.ř., oprávněná namítá, že odvolací soud svým výkladem ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije i při soudním výkonu správních rozhodnutí přiznávajících právo soukromoprávní povahy, doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to ustanovením § 402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky nutno (namísto § 71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že „právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem,“ jehož promlčecí doba je upravena zvláštním právním předpisem. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu z 12. 5. 1999, č. j. 258114/99-6381-II.výpr. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst. 3 správního řádu – i judikatura současná (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje. Pokud jde o argumentaci komplexní úpravou promlčení v ustanoveních § 387 – 408 obchodního zákoníku, zejména jeho ustanovením § 402, ta je nepřípadná, jelikož ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob odkazuje na obecné předpisy o správním řízení, tedy na správní řád. Stejně nepřípadný je i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11, jelikož toto rozhodnutí se týká promlčení práva na vymáhání pohledávek, u nichž zvláštní právní úprava (§ 18 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb. a § 104g, § 104h zák. č. 582/1991 Sb.) aplikaci § 71 odst. 3 správního řádu vylučuje. Totéž, nyní s ohledem na ustanovení § 1 odst. 4 a § 70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. v rozhodném znění platí o dovolatelčině odkazu na usnesení (přesně řečeno na jeho právní větu) Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2/1999 pod č. 21). Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout. Dovolání bylo odmítnuto, povinné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek V Brně dne 2. února 2005 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu