21 Cdo 114/2026

Plný text

21 Cdo 114/2026-605 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Václavem Junkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 35/1, proti žalovanému Lázně Bechyně s. r. o. se sídlem v Bechyni, Lázně č. 202, IČO 46678654, zastoupenému Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská č. 53, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 C 73/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. srpna 2025, č. j. 15 Co 280/2025-579, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radky Prokopcové, advokátky se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská č.

53. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 280/2025-579, není přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Závěr odvolacího soudu, že „případné uvedení nesprávné délky výpovědní doby ve výpovědi z pracovního poměru nemá za následek neplatnost samotné výpovědi“, který dovolatel ve svých námitkách zpochybňuje, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která již dříve dovodila, že výpovědní doba je zákonným důsledkem výpovědi a že proto nemusí být, má-li být výpověď platná, ve výpovědi správně uvedena a nemusí být výslovně uvedena vůbec. Neuvede-li tedy zaměstnavatel nebo zaměstnanec ve výpovědi výpovědní dobu vůbec nebo ji uvede nesprávně, není výpověď neplatná, avšak pracovní poměr končí uplynutím zákonné (popřípadě sjednané) výpovědní doby (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2209/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2098/2004). Tyto závěry jsou v soudní praxi dlouhodobě přijímány jako správné a dovolací soud nemá důvod na nich cokoliv měnit.

3. Vytýká-li dovolatel soudům, že se vyhnuly hodnocení dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 9. 2015, v němž byla sjednána výpovědní doba v délce 24 měsíců, přehlíží, že na otázce platnosti tohoto ujednání napadený rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, nezávisí (jak vyplývá z výše uvedeného).

4. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř [zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2018 (zejména zjištění, že žalovaný přijal rozhodnutí o organizační změně, které bylo v příčinné souvislosti s nadbytečností žalobce), a způsob, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (hodnocení důkazů, na jehož základě k nim dospěl), jestliže namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, zejména výpověď svědka J. M. ve vazbě na ostatní výslechy svědků včetně výpovědí E. M. a M. K., že nezvážily správně všechny okolnosti, které posuzované jednání při rozvázání pracovního poměru provázely, jemu předcházely a na něj navazovaly, a předestírá- li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, jestliže uvádí, že příčinou rozvázání pracovního poměru výpovědí bylo hlavně to, že žalobce se stal nepohodlným, uplatňoval své mzdové nároky a nehodlal se podřizovat nesprávným či protiprávním pokynům vedení žalovaného, a že žalovaný výpovědí z důvodu organizačních změn od počátku sledoval „jiné cíle“ a rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato].

5. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů.

8. Namítá-li dovolatel nesprávné posouzení výpovědi z hlediska dobrých mravů, principu poctivého jednání a zákazu zneužití práva, přehlíží, že součástí skutkových zjištění soudů nejsou skutečnosti, na základě nichž by bylo možné dovodit, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci odporuje dobrým mravům či představuje zjevné zneužití práva, za něž je třeba podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pokládat takové chování, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 126/2000, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč.). Dovolatel zde opět jen zpochybňuje skutková zjištění soudů, a proto tyto námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit.

9. K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede (v souvislosti s námitkou dovolatele, že některé z jím navržených důkazů nebyly soudy provedeny), srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy), anebo jestliže se týká skutečnosti, která již byla prokázána jinými důkazy. Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011).

10. Spatřuje-li dovolatel porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že soudy jeho argumentaci nepřisvědčily a výpověď z pracovního poměru neshledaly neplatnou, pak nebere náležitě v úvahu, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly též ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, nelze mít vydání rozhodnutí, kterým byla žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítnuta, za rozporné s pravidly spravedlivého procesu.

11. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 7. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu