21 Cdo 1147/2026

Rubrum

21 Cdo 1147/2026-134 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně MAGRIX, s. r. o. se sídlem v Prostějově, Rejskova č. 3089/37, IČO 64507599, zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí č. 47, proti žalované Berg Agro Land und Maschinen s. r. o. se sídlem ve Špindlerově Mlýně, Přední Labská č. 83, IČO 17087953, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská č. 1720/7, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 83/2025, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince 2025, č. j. 47 Co 128/2025-108, takto:

Výrok

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 45 919,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Michala Hrušky, advokáta se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí č. 47.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne 23. 7. 2025, č. j. 9 C 83/2025-65, Okresní soud v Trutnově uložil žalované povinnost vydat žalobkyni a) traktor zn. M. F. 7., výrobní číslo stroje XY, číslo motoru 66 LFTND51447PLD234120, b) lis zn. M. F.

4. Xtra, výrobní číslo stroje XY, c) čelní žací lištu MF DM 254 FK sériové číslo XY, d) čelní žací lištu MF DM 254 FK sériové číslo XY a e) čelní žací lištu MF DM 254 FK sériové číslo XY (výrok I), a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 166 990,50 Kč (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobkyně platně odstoupila od tří kupních smluv na uvedené zemědělské stroje dne 21. 1. 2025 (traktor a lis) a 13. 3. 2025 (žací lišty) z důvodu nezaplacení kupních cen žalovanou, že vzhledem k výhradě vlastnictví žalobkyně vlastnické právo nikdy nepozbyla a že vyzvala žalovanou k vydání všech strojů, ale žalovaná neoprávněně uplatnila zadržovací právo k traktoru, drží stroje bez právního důvodu a odmítla je vydat.

2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 12. 2025, č. j.47 Co 128/2025-108, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení 92 262 Kč (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci soudem prvního stupně. Ve věci rozhodl v nepřítomnosti žalované, jejíž žádost o opětovné odročení jednání neshledal důvodnou, i v nepřítomnosti jejího advokáta, který žádný vlastní důvod k odročení neměl a bez omluvy se k jednání nedostavil. Námitku žalované, kterou uplatnila až v odvolání, „že žalobu považuje za nedůvodnou i z toho důvodu, že má být vydána věc, kterou již nemá ve svém vlastnictví a držení“, považoval odvolací soud pouze za spekulativní úvahu obecného charakteru, když nebyla řádně tvrzena ani prokázána.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje „v nesprávném posouzení podmínek, za kterých je možné zamítnout žádost o odročení jednání, a podmínek, za kterých by bylo možné rozhodnout v nepřítomnosti jedné ze stran sporu“. Dále namítla, že „v okamžiku, kdy byl vydán rozsudek soudu prvního stupně, žalovaná nebyla vlastníkem ani držitelem předmětných strojů“, „že prodala zemědělské stroje třetí osobě v době před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně“ a že „nebyla pasivně legitimována k vedení sporu“. Žalovaná požádala o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a navrhla, aby dovolací soud uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

9. V posuzovaném případě žalovaná v dovolání nepředložila k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

10. Žalovaná v dovolání namítá, že „odvolací soud pochybil, když i přes řádně odůvodněnou žádost o odročení jednání odmítl jednání odročit a rozhodl v nepřítomnosti žalované“, a předkládá Nejvyššímu soudu k řešení otázku, „za kterých podmínek je možné zamítnout žádost o odročení jednání a za kterých podmínek by bylo možné rozhodnout v nepřítomnosti jedné ze stran sporu“. Tato argumentace však ve skutečnosti vystihuje zmatečnostní vadu řízení uvedenou v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. spočívající v tom, že účastníkovi byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Vady uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) však nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemohou (samy o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k těmto vadám může – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Takový předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

11. Má-li účastník řízení za to, že bylo odvolací řízení zatíženo zmatečnostní vadou, má možnost podat žalobu pro zmatečnost (§ 229 a násl. o. s. ř.) [což ostatně žalovaná (jak vyplývá z obsahu spisu) učinila podáním ze dne 1. 2. 2026], která (na rozdíl od dovolání) slouží výhradně k nápravě těchto (zmatečnostních) vad řízení.

12. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, „že prodala zemědělské stroje třetí osobě v době před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, že v době vydání rozsudku soudu prvního stupně nebyla jejich vlastníkem ani držitelem a nebyla pasivně legitimována k vedení sporu“.

13. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že možnost uplatnění nové skutečnosti v odvolacím řízení podle ustanovení § 205a písm. f) o. s. ř. předpokládá splnění jediné podmínky spočívající v tom, že účastník tuto skutečnost nemohl uplatnit v řízení před soudem prvního stupně, protože vznikla (nastala) teprve po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněného pod č. 175/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4153/2013, jakož i rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod č. 58/2021 Sb. rozh. obč.).

14. Podle judikatury dovolacího soudu při uplatnění nároku na vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 (uveřejněný pod č. C 5 580 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014 (uveřejněný pod č. C 13 838 v Souboru) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018]. Prokáže-li žalobce, že předmětné věci přešly do držby či detence žalovaného, bude na žalovaném, bude-li se chtít žalobě na vydání věcí ubránit, aby tvrdil a prokázal, že držbu či detenci věcí pozbyl.

15. Jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu (i z obsahu spisu), žalovaná informuje soud až v odůvodnění odvolání ze dne 20. 8. 2025, že „žalobu považuje za nedůvodnou i z toho důvodu, že má být vydána věc, kterou již nemá ve svém vlastnictví a držení“. Jedná se o nové skutečnosti, které nebyly uplatněny (ani jinak nevyšly najevo) v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud správně dovodil, že skutečnost, že věci nedrží, žalovaná nijak řádně netvrdila ani neprokázala, že se jedná pouze o spekulativní úvahu.

16. Protože žalovaná konkrétně netvrdila ani neprokázala, že předmětné stroje nemá již ve svém držení, neunesla tak své důkazní břemeno (a břemeno tvrzení) ohledně pozbytí držby či detence předmětných strojů. Závěr, že účastník důkazní břemeno (břemeno tvrzení) neunesl, je přitom závěrem skutkovým (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010), který nepodléhá dovolacímu přezkumu (podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, skutkovým závěrem nalézacích soudů je dovolací soud a contrario vázán).

17. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

18. Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. Dovolatelka současně s podáním dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyš ší soud nezabýval.

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu