21 Cdo 1189/2026

Plný text

21 Cdo 1189/2026-517 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně URBANITY Tachov Alfa s. r. o. se sídlem v Praze 10, Korunní č. 810/104, IČO 07506171, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova č. 74/2, proti žalovanému S. R. se sídlem v Ostravě, Františka Čechury č. 4470/14, IČO 13594079, zastoupenému Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, o 1 997 032,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 101/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2025, č. j. 8 Co 134/2025-462, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Macháčka, advokáta se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č.

108. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2025, č. j. 8 Co 134/2025-462, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 2025, č. j. 19 C 101/2020-338, ve výroku I, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovolatelka má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, a zároveň se nejedná o věc, ve kterých není dovolání přípustné podle ust. § 238 OSŘ, neboť dovolacím soudem doposud neřešenou otázkou, případně doposud odlišně řešenou otázkou je především toto: a) posouzení obsahu závazkového vztahu mezi Žalobkyní a Žalovaným při souběhu veřejnoprávní úpravy zákonem č. 360/1992 Sb., který upravuje povinnosti odborných osob ve výstavbě, se soukromoprávním vztahem provádění díla/stavby dle OZ. Navazující porušení povinností stanovených veřejnoprávním předpisem č. 360/1992 Sb. k naplňování standardů profese statika jako naplnění jednoho z definičních znaků odpovědnosti za škodu, tzn. porušení obecné prevenční povinnosti (soukromoprávní povinnost) a povinnosti řádného výkonu povolání statika (veřejnoprávní povinnost), které je v příčinné souvislosti s následnou škodou, b) interpretace odpovědnosti za porušení obecné prevenční povinnosti a povinnosti řádného výkonu profese odborníka – statika, spočívající v absenci poučení o tom, že stabilita stavby závisí nikoli od postupného zpevňování vazníků, ale i na rychlosti tohoto zpevňování, bylo-li by skutečnou příčinou opakované havárie časové hledisko, c) poskytnutí vadné služby odborníka a způsobení škody osobou v postavení odborníka a profesionála v daném odvětví podáním rady nebo informace, respektive absencí takové rady nebo informace a dopad na odpovědnosti Žalovaného v postavení odborníka; d) zásadní otázka procesního práva, zda se má aplikovat ustanovení § 2630 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen ?OZ?) na provádění faktického výkonu dozoru nad stavbou v případě absence písemného smluvního závazku mezi investorem (Žalobkyní) a stavebním dozorem (Žalovaným) o provádění dozoru v případě, že tato činnost probíhala ad hoc a započala ještě před účinností OZ, a dojít tak k přenesení důkazního břemene na projektanta a stavební dozor (Žalovaného) při provádění díla – stavby – v konkrétním případě zpevňování vazníků na stavbě haly XY v XY coby prevence dalšího zřícení střechy, přičemž investor (Žalobkyně) postupoval zcela podle projektu projektanta a pokynů dozoru (Žalovaného).“ 3. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Není přitom nutné, aby byla otázka v dovolání explicitně formulována jako věta tázací či měla jinou konkrétní formu; vyplývá-li tato otázka z obsahu dovolání, je na Nejvyšším soudu, aby ji náležitě reflektoval. Zároveň však není úlohou Nejvyššího soudu, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, a z rozhodovací praxe dovolacího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2619/2022).

4. Pod písm. a) až c) svého dovolání dovolatelka výslovně nezformulovala otázku hmotného ani procesního práva a právní otázka, kterou má za dosud judikatorně nevyřešenou a kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit právě v této věci, nevyplývá nejen z textu článku II, věnovaného přípustnosti dovolání, ale ani z ostatního obsahu dovolání. Za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat předestřené názory dovolatelky na problematiku porušení obecné prevenční povinnosti u odborníka či povinnosti řádného výkonu profese, neboť ty nepředstavují právní otázky vymezené způsobem požadovaným § 237 o. s. ř. Bylo by v rozporu nejen s účelem úpravy přípustnosti dovolání (srov. k tomu například stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 32 a násl.), ale též s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení, kdyby dovolací soud tento nedostatek zhojil vlastní aktivitou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 648/2020).

5. Obdobně je tomu s avizovanou otázkou „případně doposud odlišně řešenou“. Míní-li tím dovolatelka otázku, kterou dovolací soud již řešil, avšak její řešení dovolacím a odvolacím soudem se liší, tj. uplatňuje-li předpoklad přípustnosti spočívající v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak by předmětnou otázku mohla vymezit i nepřímo odkazem na konkrétní rozhodovací praxi, v níž se dovolací soud, popřípadě Ústavní soud, k dané právní otázce vyjadřuje (odlišně než soud odvolací), ani to však neučinila, neboť dovolání neobsahuje ani žádný odkaz na rozhodnutí dovolacího nebo Ústavního soudu.

6. Nad rámec shora uvedeného lze konstatovat, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, dovolací soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Prosazuje-li dovolatelka vlastní skutkové závěry (viz zejména bod 8 dovolání, kde tvrdí, že z provedených důkazů vyplynulo, „že žalovaný prováděl autorský dozor, případně technický dozor na stavbě“, a že „žalovaný byl sám autorem projektu a projektantem, takže dozor byl minimálně dozorem autorským“) odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz zejména bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde odvolací soud konstatoval, že žalobkyně „neprokázala svá tvrzení, že žalovaný …… měl povinnost vykonávat dozor …… a provádět jejich následnou kontrolu“), na nichž pak následně staví argumentaci právní, je nutno připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází- li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění není dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán). Uvedené lze vztáhnout i na nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudů, jak jej prezentuje v bodech 21–26 svého dovolání.

7. Otázka předestřená pod písm. d), zda „na provádění faktického výkonu dozoru nad stavbou“ má být aplikováno ustanovení § 2630 občanského zákoníku a v důsledku toho přeneseno důkazní břemeno ohledně (ne)způsobení vady na projektanta a stavební dozor, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka zřejmě přehlédla, že dané ustanovení upravuje solidární odpovědnost za vadné plnění zhotovitele, jeho poddodavatele, dodavatele stavební dokumentace a stavebního dozoru (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3360/2023), avšak takový vztah v posuzované věci nebyl předmětem posouzení soudů nižších stupňů. Při posuzování toho, co je vlastním předmětem civilního řízení, je třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se žalobce, coby pán sporu (tzv. dominus litis), svého nároku domáhá. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení (a na takovém skutkovém základě je věcí žalovaného, zda a případně v jakém rozsahu se konkrétně uplatněnému nároku bude bránit). Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002, a ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3437/2023).

8. Nadto se daná otázka míjí s právním posouzením odvolacího soudu také v tom, že podle jeho závěrů žalovaný odpovídá pouze za zpracování projektu, vypracoval bezvadný projekt, což potvrdil znalecký posudek, a žalobkyně neprokázala, že žalovaný měl povinnost vykonávat dozor (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Na řešení předložené otázky proto napadené rozhodnutí nezávisí.

10. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

11. V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 8. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu