21 Cdo 1260/2021

Plný text

21 Cdo 1260/2021-272 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara

II. č. 123/36, proti žalované Z. B., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Česká č. 26/41, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 33/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2020 č. j. 7 Co 1520/2018-228, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2020 č. j. 7 Co 1520/2018-228 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou mimo jiné i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3353/2019 vydaným přímo v této věci) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K rozdílu mezi hodnocením důkazu v podobě originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopie listiny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 a v něm vyjádřený závěr, že je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě neuplatní. K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998 sp. zn. 1 Odon 53/97, který byl uveřejněn pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 964/2003, který byl uveřejněn pod č. 154 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 a v nich uvedený právní závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a že ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, zejména, že nedošlo „k uznání závazku i zástavního práva“ a že předmětné kopie dohod (dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě) neodpovídají originálu, nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „dostatečným způsobem prokázala, že k uzavření dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku zákonu č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ze dne 12. 2. 2014 a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě ze dne 12. 2. 2014 mezi účastníky zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce (tedy mezi žalovanou a svědky J. F. a P. F.) skutečně došlo“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že předmětné zástavní právo „doposud není a nemůže být promlčeno“), a namítá-li, že napadený rozsudek je „rozhodnutím překvapivým“, což představuje tzv. jinou vadu řízení, k níž lze podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout (za předpokladu její důvodnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné]. Poukazuje-li dovolatelka [na podporu své námitky, že rozsudek odvolacího soudu „nenalézá logickou oporu v provedeném dokazování“, neboť „hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu je (mimo jiné) v rozporu s pravidly logického myšlení“] na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 617/99, v němž dovolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který provádí dokazování, a že „dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení“, pak nebere náležitě v úvahu, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán v době účinnosti právní úpravy, podle níž bylo možné odůvodnit dovolání též tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [srov. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Ani při uplatnění tohoto dovolacího důvodu ovšem dovolatel – nebylo-li možné odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení ve způsobu, jakým dospěl k výsledku své činnosti při hodnocení důkazů – neměl možnost polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že by např. mohl namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 688/2006, který byl uveřejněn pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) je však jediným přípustným dovolacím důvodem to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud přitom neshledal v projednávané věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Namítá-li dále dovolatelka, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně námitky nepravosti listin, když tuto námitku „předestřela toliko jako obecnou, formální a ničím nepodloženou“, pak přehlíží, že je to naopak žalovaná, kterou tíží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda k uzavření sporných dohod ze dne 12. 2. 2014 došlo, neboť z takové skutečnosti žalovaná pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. K otázce procesní povinnosti účastníka řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm vyslovený právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 12. 2021 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu