21 Cdo 1326/2026

Rubrum

21 Cdo 1326/2026-367 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova č. 632/19, proti žalovanému J. W., zastoupenému Mgr. Danielem Jankaničem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 213/12, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 389/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2026, č. j. 84 Co 306/2025-341, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 2. 2026, č. j. 84 Co 306/2026 -341, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 5. 2025, č. j. 10 C 389/2021-269, ve výroku I, kterým byla žaloba, aby bylo určeno, že pan M. P. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem v rozsudku identifikovaných nemovitostí, zamítnuta; dále tímto výrokem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že „… byl prokázán pouze jediný konflikt mezi původním žalobcem a žalovaným, kdy žalovaný vynadal původnímu žalobci (a rovněž svědku J. P.) kvůli špatně provedeným pracím na nemovité věci …“, dovodil, že soud prvního stupně „… též správně vyhodnotil fyzický konflikt, k němuž došlo mezi původním žalobcem a žalovaným dne 9. 2. 2021 …“, a proto odvolací soud považoval za správný „… závěr okresního soudu o tom, že nebylo prokázáno splnění podmínek vrácení daru ve smyslu § 2072 odst. 1 občanského zákoníku …“.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to proti „jeho potvrzujícímu výroku I“. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. že jde o otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyly řešeny. Konkrétně jde o otázky a) „zda dlouhodobé, soustavné a opakované slovní napadání, vulgární urážky, ponižování a psychický nátlak ze strany obdarovaného vůči dárci, jenž je osobou starou, vážně nemocnou, zdravotně oslabenou a fakticky odkázanou na obdarovaného – ve spojení s následným fyzickým napadením dárce úderem pěstí, představují zjevné porušení dobrých mravů ve smyslu § 2072 odst. 1 občanského zákoníku“, b) „zda postup soudu prvního stupně, který za zcela nezměněné důkazní situace dospěl ve svém druhém rozhodnutí ve věci k diametrálně opačnému skutkovému i právnímu závěru než v rozhodnutí prvním, aniž by účastníky o své radikální změně právního a hodnotícího názoru poučil podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, naplňuje znaky tzv. překvapivého rozhodnutí porušujícího právo účastníka na spravedlivý proces a princip předvídatelnosti soudního rozhodování“, c) „zda lze fyzické napadení dárce, staršího, drobného a vážně nemocného člověka, který prodělal tři cévní mozkové příhody, ze strany obdarovaného (mladého zdravého muže) úderem pěstí do hrudníku/zad, které způsobilo bolestivé zranění vyžadující lékařské ošetření, bagatelizovat jako pouhý ‚konflikt mezi členy domácnosti‘ a vyloučit tak naplnění hypotézy § 2072 odst. 1 občanského zákoníku“, d) „zda v rámci komplexního posouzení revokačního důvodu pro nevděk podle § 2072 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 je třeba rovnocenně, vedle objektivního hlediska, zohlednit též hledisko subjektivní, tj. jak intenzivně sám dárce pociťoval závadné chování obdarovaného jako ublížení a jaký vliv má toto subjektivní kritérium na celkové vyhodnocení důvodnosti odvolání daru“, a e) „jaké hledisko soustavnosti závadného chování obdarovaného musí být naplněno, aby mohlo dojít k revokaci daru, protože hrubé porušení dobrých mravů lze spatřovat i v opakovaném ‚prostém‘ (tj. nikoli kvalifikovaném) porušování dobrých mravů“. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno, popř. aby byly rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby byla odložena právní moc napadeného rozsudku.

3. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

7. Ačkoliv dovolatel avizuje přípustnost dovolání dílem z důvodu rozpornosti rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu a dílem z důvodů závislosti na otázce doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešené, ve skutečnosti námitkami podrobuje kritice výsledek hodnocení důkazů a skutková zjištění, na nichž soudy postavily své právní závěry. Dovolatel tak staví své dovolací námitky na jiném skutkovém stavu, než byl zjištěn odvolacím soudem, tedy zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

8. Uvedené platí ve vztahu k otázkám, které dovolatel formuluje pod bodem 3 písm. a), c) a e) obsahu dovolání, kdy dovolatel skutkově navozuje situaci, že ze strany žalovaného se jednalo o „dlouhodobé, soustavné a opakované slovní napadání, vulgární urážky, ponižování a psychický nátlak“, resp. že „… fyzický útok byl vyvrcholením dlouhého řetězce slovních a psychických ataků …“, ačkoliv jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud vycházely ze skutkového zjištění, že se „… jednalo o ojedinělé hrubosti …“, že „k nim nedocházelo opakovaně a často …“ (viz bod 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 33 rozsudku odvolacího soudu) a že byl prokázán „pouze jediný (verbální) konflikt mezi původním žalobcem a žalovaným, kdy žalovaný vynadal původnímu žalobci …“ (viz bod 33 rozsudku odvolacího soudu).

9. Tyto námitky tak přípustnost dovolání nemohou založit.

10. K dalším námitkám lze uvést následující.

11. V rozsudku ze dne ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 (dále například též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023), na nějž zcela přiléhavě odkázal již soud prvního stupně (viz bod 70 odůvodnění jeho rozsudku), Nejvyšší soud vyložil, že podle § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru, tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 21– 24]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat. Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.

12. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi, v níž se vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Judikatura Nejvyššího soudu byla současně ustálena v závěru, že pojem dobrých mravů činil z § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a že vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace (posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně) a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1275/2022).

13. Třebaže úprava odvolání daru doznala s účinností zákona č. 89/2012 Sb. určitých změn, tento výklad přijatý při aplikaci § 630 obč. zák. je použitelný i v případě aplikace § 2072 o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019). Pojem dobrých mravů tedy činí i z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž rozhodovací praxe vztahující se k úpravě nového soukromého práva převzala závěry dosavadní judikatury, podle nichž úvahy soudů o splnění aplikačních podmínek normy s relativně neurčitou hypotézou může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 950/2017, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 126/2021).

14. Pakliže soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že se „… jednalo o ojedinělé hrubosti …, že k nim nedocházelo opakovaně a často …“, že byl prokázán „… pouze jediný (verbální) konflikt mezi původním žalobcem a žalovaným, kdy žalovaný vynadal původnímu žalobci …“, a dále se široce zabývaly okolnostmi brachiálního konfliktu mezi původním žalobcem a žalovaným („… konflikt vyvolal původní žalobce a žalovaný se jej zúčastnil jen proto, že chránil svého bratra … před agresivním chováním žalobce …“), že k jednání žalovaného (neposkytnutí nezbytné a minimální péče žalovaným M. P.) nedošlo (bod 74 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a že „… nebylo zjištěno, že by žalovaný rozprodával majetek M. P. …“ (bod 75 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), není jejich závěr o nenaplnění podmínek odstoupení od darovací smlouvy zjevně nepřiměřený zjištěnému skutkovému stavu a je v souladu se shora uvedenými judikaturními závěry.

15. Námitky žalobce formulované pod bodem 3 písm. c), d) a e) přípustnost dovolání nezakládají.

16. Námitka pod bodem 3 písm. b) přípustnost dovolání též nezakládá, neboť směřuje proti postupu a výsledku hodnocení dokazování soudem prvního stupně, s nimiž se odvolací soud přiléhavě vypořádal (viz bod 36 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).

17. Dovolatel dále namítá „extrémní rozpor v hodnocení důkazů“, resp. „extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy“, vadné hodnocení důkazů (se znaky libovůle při jejich hodnocení), nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. a překvapivost rozhodnutí.

18. K těmto námitkám lze uvést následující.

19. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

20. Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.

21. Soud prvního stupně provedl velmi rozsáhlé dokazování, přesvědčivě vysvětlil, které důkazy (zejména výpovědi svědků) považoval za věrohodné a které nikoliv a z jakých důvodů; jeho úvahy nejsou zcela zjevně nepřiměřené, či nelogické. Přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti z provedených důkazů bylo možno vyhodnotit jako prokázané a jaké nikoliv a z jakých důvodů; stejně tak i k námitkám žalobce učinil i soud odvolací.

22. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že nebyl poučen podle § 118a o. s. ř., neboť tato námitka nepředstavuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilý založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Ostatně však ani tato vada nebyla zjištěna, neboť, jak vyplynulo z rozhodnutí odvolacího soudu (viz bod 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), žalobce byl soudem prvního stupně u jednání dne 11. 1. 2023 poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

23. K otázce „překvapivosti rozhodnutí“.

24. Jak vyplývá z četné judikatury Nejvyššího soudu, rozhodnutí může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům řízení svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se v projednávané věci nejedná.

25. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

27. Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Uvedené závěry jsou přijatelné i ve vztahu k návrhu na odklad právní moci. Návrhem dovolatele na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 7. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu