21 Cdo 1406/2026

Plný text

21 Cdo 1406/2026-202 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická č. 325/6, proti žalované P. J., zastoupené JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem v Táboře, Vančurova č. 2904, o 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 75/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. prosince 2025, č. j. 15 Co 450/2025-178, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 267,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Richarda Frommera, advokáta se sídlem v Olomouci, Ostružnická č. 325/6. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 12. 2025, č. j. 15 Co 450/2025-178, v části výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 6. 2025, č. j. 4 C 75/2024-133, ve výroku I, v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.

2. Dovolatelka má dovolání za přípustné proto, že odvolací soud se při řešení „otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně řešil otázky, které dovolací soud ve srovnatelném skutkovém rámci řeší s důrazem na reálné obohacení a určení osoby obohacené, nikoli pouze na formální pokyn k plnění, přičemž odvolací soud přenesl těžiště posouzení do roviny pouhého podpisu kupní smlouvy a pokynu k úhradě“. Předkládá otázku, „zda lze aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák. (ve spojení s § 3036 o. z.) k vyloučení námitky promlčení v situaci absolutně neplatné kupní smlouvy, jestliže je sporné (a nebylo bezpečně prokázáno), že žalovaná jako prodávající »podle smlouvy něco obdržela«, resp. že jí bylo plněno přímo, a podstatná část plnění měla být poskytnuta třetím osobám na jejich účty“. Má za to, že v posuzované věci je otázka promlčení neoddělitelná od otázky existence a rozsahu obohacení žalované, a prosazuje, že „je-li sporné, že žalovaná něco »obdržela«, nelze dovodit, že jde o modelovou situaci nerovnováhy (nepromlčitelné vlastnictví vs promlčitelné peníze)“. Rovněž nesouhlasí s řešením otázky pasivní legitimace a prosazuje, že bezdůvodné obohacení vzniká tomu, kdo získal majetkový prospěch, nikoli automaticky tomu, kdo určil způsob plnění, a je proto nutné určit skutečného příjemce majetkového prospěchu, tj. pokud bylo plněno třetím osobám, je třeba zkoumat, zda došlo ke snížení dluhu žalované, zda měla k plněným účtům dispoziční oprávnění a zda se její majetek fakticky zvýšil, a pokud odvolací soud bez dalšího dovodil pasivní legitimaci žalované pouze z textu smlouvy, nikoli z analýzy skutečného majetkového přesunu, vyřešil právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor má být podle něj podroben přezkumu (skutkové námitky jsou nepřípustné); je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016).

4. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

5. Dovolatelka rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se podle jejího mínění odvolací soud odchýlil, nijak nespecifikovala, uplatněný předpoklad přípustnosti tedy v tomto ohledu řádně nevymezila a již proto nelze dovolání shledat přípustným.

6. Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že judikatura dovolacího soudu, interpretující zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), akcentuje rozdíl mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovými podstatami plnění z neplatného právního úkonu či právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Zdůrazňuje přitom, že důsledkem plnění z neplatné či zrušené smlouvy je povinnost jejích účastníků vzájemně si vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli. Dovozuje proto, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, což platí také v případě, že se v souvislosti s plněním z této smlouvy obohatil i někdo jiný, popřípadě vzniklo-li ve vazbě na plnění podle daného právního úkonu bezdůvodné obohacení též na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní, nebo pasivní) při nabytí bezdůvodného obohacení plněním na základě neplatné či zrušené smlouvy je tudíž podle naznačeného konstantně zastávaného výkladu dána pouze na straně účastníků onoho kontraktu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3240/2016, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, či ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012).

7. Nastíněný výklad je zdůvodněn vzájemnou spjatostí práv a povinností stran smlouvy, které mezi sebou dobrovolně založily právní poměr, a měly by tudíž nároky odvíjející se od dotčeného kontraktu (ať již na vydání protiplnění, nebo na vrácení poskytnutých hodnot coby bezdůvodného obohacení v případě vadnosti či zrušení daného právního důvodu) uplatňovat jedna vůči druhé. Naproti tomu by bylo nepraktické a často nespravedlivé, pokud by strana smlouvy musela vznášet právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého smluvním plněním proti třetímu (na smlouvě neúčastnému) subjektu, jehož majetkový stav se realizací povinností ze smlouvy fakticky zvýšil, avšak jehož identita plniteli vůbec nemusela být známa. Ochuzený poskytovatel plnění by byl navíc nedůvodně vystaven riziku insolvence zmíněného třetího subjektu (pakliže by mu byl přiznán nárok výhradně proti třetímu), anebo by byl naopak neopodstatněně chráněn proti nebezpečí platební neschopnosti druhé smluvní strany (pokud by mohl žalovat jak účastníka smluvního vztahu, tak obohaceného třetího). Kontrahent může kalkulovat s nebezpečím nemajetnosti svého smluvního protějšku a případně se proti této hrozbě zajistit, avšak je mimo jeho možnosti reflektovat riziko insolvence dalších osob, do jejichž sféry majetkový prospěch poskytovaný ochuzeným na základě pokynů příjemce plnění fakticky směřuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sb. rozh. obč.).

8. Z uvedeného plyne, že ustálené judikatuře dovolacího soudu se nepříčí závěr odvolacího soudu, že pro danou věc nebylo potřebné nic dalšího zjišťovat, neboť zda třetí osoby „měly právní titul k přijetí právě předmětných částek, je již otázkou vztahu mezi nimi a žalovanou“.

9. Dovolatelka otevřela také otázku rozsahu restituce při vrácení spoluvlastnického podílu (v situaci, kdy vlastníkem předmětných nemovitostí se dílem stala matka žalované, která úspěšně uplatnila nárok na vrácení daru ve vztahu k polovině těchto nemovitostí), resp. otázku, zda má být při vzájemné restituci podle § 457 obč. zák. zohledněn rozsah vráceného spoluvlastnického podílu, nebo lze přiznat vrácení celé kupní ceny, i když bylo obnoveno pouze částečné vlastnické právo, a vytýká odvolacímu soudu, že otázku proporcionality zcela pominul; současně z tohoto důvodu namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ani tato argumentace přípustnost dovolání nezakládá.

10. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu např. usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

11. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, neboť neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).

12. Lze tedy pouze podotknout, že v usnesení ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3215/2011, Nejvyšší soud vysvětlil, že pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení a rozsahu restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy je rozhodující pouze to, zda a co bylo na základě neplatné smlouvy plněno (§ 451 a § 457 obč. zák.). V poměrech tam posuzované věci uzavřel, že byly-li na žalobkyni oproti kupní ceně převedeny nemovitosti v (domnělém) vlastnictví dovolatelky, pak jsou takto vymezená plnění předmětem vzájemné restituční povinnosti stran neplatné smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák. Dostála- li žalobkyně své povinnosti vrátit převáděné nemovitosti jejich vydáním skutečnému vlastníku prostřednictvím osoby, na niž v mezidobí tyto nemovitosti dále převedla, pak je na dovolatelce, aby i ona vrátila plnění obdržené na základě neplatné smlouvy, tj. kupní cenu.

13. V části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, a proti výroku II není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

14. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

16. Dovolatelka v dovolání navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu