21 Cdo 141/2026

Plný text

21 Cdo 141/2026-203 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. D., zastoupené Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém nad Jizerou č. 38, proti žalovanému HLAVNÍMU MĚSTU PRAHA se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o 2 505 343 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 13/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2025, č. j. 23 Co 174/2025-172, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 23 Co 174/2025-172, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2024, č. j. 21 C 13/2023-120, ve výroku II o věci samé, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je (v jeho závěru, že uplatnění námitky promlčení žalovaným není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a že se ani nejedná o zneužití práva na straně žalovaného) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (zda námitka promlčení představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, nebo jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy) byla dovolacím soudem nyní posouzena jinak.

3. Nejvyšší soud již v minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017).

4. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, uveřejněného pod č. 8/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2159/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1269/2019, nebo též nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14 (z jehož závěrů v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel rovněž odvolací soud), a v nich vyjádřený právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, a že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, přičemž tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

5. Odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, uzavřel-li v poměrech nyní projednávané věci, že uplatnění námitky promlčení žalovaným není v rozporu s dobrými mravy ani se nejedná o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany, protože „to byla sama žalobkyně, kdo zavinil uplynutí promlčecí doby/lhůty, neboť tato, byť zastoupena advokátkou, nepodala žalobu na náhradu platu včas, tj. tak, aby zabránila uplynutí promlčecí doby“, když „vznesení námitky promlčení u ústního jednání u soudu nelze považovat za zneužití práva či rozpor s dobrými mravy, neboť námitka promlčení je účinná pouze tehdy, namítne-li dlužník promlčení vůči soudu“, a „na rozpor s dobrými mravy pak nemá vliv ani délka soudního řízení o určení neplatnosti výpovědi, a to právě pro skutečnost, že žalobkyni ničeho (správně nic – pozn. dovolacího soudu) nebránilo podat během řízení o určení neplatnosti výpovědi žalobu na náhradu platu, přičemž žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by žalovaný v tomto směru žalobkyni od podání žaloby na náhradu platu jakkoli odrazoval či naopak sliboval úhradu poté, co bude pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi“ (bod 17 odůvodnění napadeného rozsudku); z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zaměstnanec může (musí, pokud má zabránit jeho promlčení) nárok na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru u soudu uplatnit i dříve, než je o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1977, sp. zn. 5 Cz 10/77, uveřejněné pod č. 36/1979 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněný pod č. 55/2002 v časopise Soudní judikatura).

6. Dovoláním žalobkyně napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně „v plném rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

7. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 8. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu