21 Cdo 1440/2001

Rubrum

21 Cdo 1440/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. M., proti žalovanému M. d. k., zastoupenému advokátkou, o 80.437,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 21 C 153/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2001, č.j. 16 Co 57/2001-459, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. října 2000, č.j. 21 C 153/98-403, takto:

Výrok

I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. října 2000, č.j. 21 C 153/98-403, se zastavuje.

II. Jinak se dovolání žalovaného zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 28. 7. 1993 do 30. 5. 1995 částku 80.437,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení a aby mu dále zaplatil nemocenské dávky v celkové částce 18.000 Kč za dobu od 1. 3. 1993 do 27. 7. 1993. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 13. 1. 1999, č.j. 21 C 153/98-37, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení a že „stát po právní moci rozsudku zaplatí stanovenému právnímu zástupci žalobce advokátu JUDr. M. R. odměnu za právní zastoupení ve výši 8.550,- Kč z rozpočtových prostředků soudu“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Vycházel přitom z toho, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 5. 1998, č.j. 21 C 150/93-314, který nabyl právní moci dnem 18. 7. 1998, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným s žalobcem ze dne 8. 7. 1993 je neplatné. Protože žalobce mohl své právo na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnit ihned poté, co mu bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, dospěl k závěru, že nejpozdější lhůta k uplatnění náhrady mzdy za poslední požadovaný měsíc byla 30. 5. 1998. Protože žalobce svůj nárok uplatnil žalobou ze dne 15. 7. 1998 a žalovaný vznesl námitku promlčení, nelze žalobci takový nárok přiznat. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 3. 1999, č.j. 16 Co 103/99-87, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nereagoval na přípisy žalobce ze dne 4. 11. 1998, a nevymezil náležitě předmět řízení. Řízení proto trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uložil soudu prvního stupně, aby vedl žalobce k řádnému vymezení předmětu v řízení. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 7. 5. 1999, č.j 21 C 153/98-106, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „stát po právní moci tohoto rozsudku zaplatí ustanovenému právnímu zástupci žalobce advokátu JUDr. M. R. odměnu za právní zastoupení ve výši 14.250,- Kč z rozpočtových prostředků soudu“. Vycházeje znovu z toho, že žalobce mohl své právo na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnit ihned poté, co mu bylo dáno okamžité zrušení pracovního poměru, z toho, že promlčecí lhůta, která činí 3 roky, uplynula nejpozději dne 30. 5. 1998, a z toho, že žalovaný vznesl námitku promlčení, dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 8. 1999, č.j. 16 Co 278/99-152, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích (o věci samé a o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že vzhledem k datu doručení okamžitého zrušení pracovního poměru vznikl žalobci za každý jednotlivý měsíc nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru a postupně mohl uplatnit tyto nároky dle jednotlivých měsíců v obecné tříleté promlčecí době. Vytknul však soudu prvního stupně, že vycházel ze skutečnosti, že žalobce svůj nárok vůči soudu uplatnil teprve žalobou ze dne 15. 7. 1998. Přitom z důkazů, které předložil žalobce v odvolacím řízení, je tento závěr zpochybněn, neboť žalobce prokazuje, že nárok uplatnil již mnohem dříve, a to v původním sporu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Uložil soudu prvního stupně, aby provedl další důkazy k objasnění, kdy žalobce nárok na náhradu mzdy uplatnil. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15. 2. 2000, č.j. 21 C 153/98-333, nepřipustil změnu žaloby, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „stát po právní moci tohoto rozsudku zaplatí ustanovenému právnímu zástupci žalobce advokátu JUDr. M. R. odměnu za právní zastoupení ve výši 31.150,- Kč z rozpočtových prostředků soudu“. Po doplnění dokazování ve smyslu pokynů odvolacího soudu dospěl k závěru, že ani pomocí dalších důkazů žalobce neprokázal, že návrh na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnil dříve, než žalobou ze dne 14. 7. 1998, jež byla doručena soudu dne 15. 7. 1998. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 6. 2000, č.j. 16 Co 195/2000-386, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, ve výrocích II. a IV. (o věci samé a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem), zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování přípisy žalobce ze dne 23. 5. 1997 a 31. 10. 1997, které se nacházejí ve spise Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 21 C 150/93, dospěl k závěru, že žalobce náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnil žalobou ze dne 23. 8. 1993, doručenou soudu téhož dne, a dalšími doplňky; soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výší náhrady mzdy za žalované období. Při posuzování otázky, kdy byl nárok na náhradu mzdy žalobcem uplatněn, vycházel z toho, že ve spise, sp. zn. 21 C 150/93, se sice nenachází žádost žalobce ze dne 23. 8. 1993, že však žalobce dokládá, že tuto žádost podal, fotokopií této žádosti, na které je rovněž fotokopie podacího razítka Okresního soudu v Karviné s datem 23. 8. 1993 a „podpisem svědkyně“. Dále žalobce předložil kopii dopisu ze dne 6. 9. 1995, v němž žádal o „rozšíření žádosti o doplatek mzdy“, a tento dopis doložil kopií podacího lístku ze dne 7. 9. 1995, a další žádost o „rozšíření žaloby“, jež je „opět prakticky totožná s datem 7. 9. 1995, a podacím lístkem z téhož data“. Závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že návrh na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnil dříve, než žalobou ze dne 14. 7. 1998, považoval za nepřezkoumatelný, neboť k němu nelze dospět „pouze z té skutečnosti, že shora uvedené přípisy ve spise, sp. zn. 21 C 150/93, nejsou obsaženy“. Že by snad žalobce tyto přípisy soudu nezaslal, nelze dovozovat podle odvolacího soudu z té skutečnosti, že on ani jeho právní zástupce o těchto přípisech při jednání nehovořili, když navíc, jak vyplývá z uvedeného spisu, zástupce ustanovený žalobci měl jiný právní názor, pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty. Neakceptoval ani argumentaci soudu prvního stupně, že ve spise se nacházejí jiné přípisy žalobce podané „snad ve stejný den“, neboť z vyhodnocení všech přípisů, které žalobce do obou spisů zaslal, vyplývá, že není nic mimořádného, pokud žalobce zasílá soudu ve stejný den prakticky dva totožné přípisy, následující den opět další přípisy, a o této skutečnosti svědčí i obsah obou dvou spisů; z celého počtu 339 stran ve spise, sp. zn. 21 C 150/93, je 72 stran ručně psaných přípisů žalobce. Skutečnost, že žalobce podal soudu návrh na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru dne 23. 8. 1993, případně tuto náhradu uplatnil i přípisy ze dne 6. 9. 1995 a podáním ze dne 23. 5. 1995, dosvědčují i dopisy žalobce, které se ve spise, sp. zn. 21 C 150/93, nacházejí (dopis ze dne 23. 5. 1995 a ze dne 31. 10. 1997). Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 25. 10. 2000, č.j. 21 C 153/98-403, žalovanému uložil zaplatit žalobci 73.006,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení a ohledně 7.431,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21. 7. 1998 do zaplacení žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně částky 18.000,- Kč za nemocenské dávky od 1. 3. 1993 do 27. 7. 1993 a rozhodl, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Okresní správě sociálního zabezpečení v K.; rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaný je povinen zaplatit „státu na účet Okresního soudu v Karviné na nákladech řízení placených z rozpočtových prostředků částku 37.150,- Kč a soudní poplatek ve výši 2.924,- Kč“. Jsa vázán názorem odvolacího soudu, že nárok žalobce není promlčen, dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Vycházel přitom z toho, že žalobce byl zaměstnán u žalovaného od 4. 2. 1986 jako promítač nejdříve na dobu určitou a poté na dobu neurčitou. Dopisem ze dne 8. 7. 1993 zrušil žalovaný s žalobcem okamžitě pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm b) zák. práce; toto rozhodnutí žalobce převzal dne 15. 7. 1993. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 5. 1998, č.j. 21 C 150/93-314, který nabyl právní moci dne 18. 7. 1998, bylo uvedené okamžité zrušení pracovního poměru určeno za neplatné. V době od 30. 9. 1992 do 28. 7. 1993 byl žalobce práce neschopen. Za období od 28. 7. 1993 do 31. 5. 1995 vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru celkem ve výši 73.006,- Kč; v části, v níž se žalobce domáhá částky vyšší, považoval proto žalobu za nedůvodnou. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 6. 2001, č.j. 16 Co 57/2001-459, připustil zpětvzetí žaloby na zaplacení částky 18.000,- Kč za nemocenské dávky od 1. 3. 1993 do 27. 7. 1993 a rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení ve stejném rozsahu zastavil; v bodech II., IV., V. a VI. (ve vyhovujícím výroku ve věci samé a v nákladových výrocích) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při posuzování námitky promlčení žalobcem uplatněného nároku poukázal na odůvodnění kasačního usnesení ze dne 13. 6. 2000, č. j. 16 Co 195/2000-386, z něhož vyplynul závěr, že žalobce uplatnil nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru již žalobou ze dne 23. 8. 1993, doručenou soudu téhož dne, a dalšími doplňky. Promlčecí doba proto poté neběžela, neboť podle odvolacího soudu není vinou žalobce, že se soud prvního stupně jeho podáními nezabýval, tedy neodstraňoval případné vady žaloby na náhradu mzdy. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 10. 2000, č.j. 21 C 153/98-403, žalovaný namítá, že žalobce poprvé specifikoval svůj nárok přípisem ze dne 19. 5. 1998 adresovaným statutárnímu zástupci žalovaného. Podle jeho přesvědčení jediné průkazné doklady o tom, že žalobce požaduje doplatek mzdy, jsou z 27. 5. a 31. 10. 1997, přičemž první je zcela nekonkrétní a druhý vymezuje dobu požadavku; řízení ve věci 21 C 150/93 u Okresního soudu v Karviné bylo skončeno dne 18. 7. 1998. Písemnosti z roku 1997 neměly požadované náležitosti, žalobce pouze informoval soud, že mu údajně právní zástupce nechce „napsat doplatek ušlé mzdy“, a proto se obrací na soud s žádostí o přidělení jiného. Písemnosti, na které odkazuje odvolací soud v jeho rozhodnutí, neměly podle dovolatele náležitosti návrhu, přičemž se jednalo o řízení návrhové. Podle jeho názoru soud není povinen sám pomáhat účastníkům při uplatnění jejich práv; v tomto případě soud právní pomoc zajistil ustanovením právního zástupce. Navrhl, aby „oba napadené rozsudky“ byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 25. října 2000, č.j. 21 C 153/98-403, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání povinného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. října 2000, č.j. 21 C 153/98-403, zastavil (§ 243c, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky dále projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Žalovaný podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jak vyplývá z obsahu jeho odůvodnění, zejména proto, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud v projednávané věci posoudil skutečnost, kdy poprvé žalobce u soudu uplatnil nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm c) o.s.ř. Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst.3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Je-li žaloba (návrh na zahájení řízení) nesprávným podáním (například pro nesprávnost žalobního petitu), je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., aby takové podání bylo opraveno. Nepodaří-li se nesprávnost žaloby (návrhu na zahájení řízení) postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. odstranit, soud řízení zahájené takovou žalobou (návrhem na zahájení řízení) zastaví, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. Jestliže účastník řízení (tj. žalobce) neúplnost nebo nesprávnost žaloby (návrhu na zahájení řízení) odstraní (ať z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu (návrh na zahájení řízení) v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba (návrh na zahájení řízení) byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). Účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného podání, jehož vady byly odstraněny dodatečně, proto působí již od jeho podání. Z uvedených závěrů vycházel i odvolací soud při posuzování počátku běhu promlčecí doby, když zkoumal, kdy poprvé žalobce - byť i nesprávným nebo neúplným podáním - u soudu uplatnil nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Skutkový závěr o tom, že žalobce náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru uplatnil žalobou ze dne 23. 8. 1993, doručenou soudu téhož dne, a dalšími doplňky, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z fotokopie žádosti žalobce ze dne 23. 8. 1993, na které je i fotokopie podacího razítka Okresního soudu v Karviné s datem 23. 8. 1993 a podpis svědkyně, z kopie žádosti ze dne 6. 9. 1995, kdy žalobce žádal o rozšíření žádosti o doplatek mzdy, doložil tento dopis a kopii podacího lístku ze dne 7. 9. 1995, z další žádosti o rozšíření žaloby, která je prakticky totožná, s datem 7. 9. 1995 a podacím lístkem z téhož dne a z fotokopie dopisu nadepsaného „Vážený pane předsedo“ ze dne 3. 5. 1995, která je opatřena fotokopií podacího razítka podatelny Okresního soudu s podpisem svědkyně ze dne 3. 5. 1995), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o.s.ř. Přesvědčivě zdůvodnil (poukazem na to, že ze spisu vyplývá, že není nic mimořádného, pokud žalobce zasílá soudu ve stejný den prakticky dva totožné přípisy a následující den opět další přípisy - ve spise Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 21 C 150/93, je z 339 stran 72 stran ručně psaných přípisů žalobce), proč není rozhodující skutečnost, že originály některých přípisů nejsou ve spise Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 21 C 150/93, založeny. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logicky rozpor. Namítá-li dovolatel, že jediné průkazné doklady o tom, že žalobce požaduje doplatek mzdy jsou z 27. 5. a 31. 10. 1997, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly vynaloženy účelně na obranu jeho práva, nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný . V Brně dne 5. září 2002 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu