21 Cdo 147/2015
V PLATNOSTI- NS 21 Cdo 147/2015
- ÚS III.ÚS 1442/15
- ÚS I.ÚS 1499/15
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného, protože neměl právní zájem na jeho podání. Soud se opřel o § 218 písm. b) o. s. ř., podle něhož nemá žalovaný právo podat dovolání, pokud žalobu pro zmatečnost podala jen žalobkyně. Dovolání žalované L. P. bylo odmítnuto, protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou praxí. Námitky týkající se hodnocení důkazů nebyly přijaty jako základ pro zmatečnost.
Plný text
21 Cdo 147/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. M. S., zastoupené Mgr. Veronikou Rubešovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ortenovo náměstí č. 1494/14, proti žalovaným 1) V. P., zastoupenému JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova č. 584, a 2) L. P., zastoupené Mgr. Petrem Škopkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů č. 59/II, o zaplacení 4.929.573,60 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2006, č. j. 49 Cm 20/2000 - 111, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2008, č. j. 6 Cmo 417/2007 - 177, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 20/2000, o dovoláních žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014, č. j. 4 Co 250/2013 - 126, takto: I. Dovolání žalované L. P. se odmítá. II. Dovolání žalovaného V. P. se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalované L. P. směřující (podle svého obsahu) proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 4 Co 250/2013 - 126, jímž potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 49 Cm 20/2000 - 73, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná žalovanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2006, č. j. 49 Cm 20/2000 - 111, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, č. j. 6 Cmo 417/2007 - 177, z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2000, pod číslem 90, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 670/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 4678/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 633/2014, v nichž dovodil, že vystupuje-li na žalované straně více osob zavázaných společně a nerozdílně, mají v řízení postavení samostatných společníků podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. V usnesení ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 1675/2011, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva, přičemž o nerozlučné společenství jde pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému ze společníků; jestliže z hmotněprávních předpisů ani ze smlouvy nevyplývá, že by předmět řízení nemohl být projednán vůči každému ze žalovaných samostatně, jde na jejich straně o společenství samostatné podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. Totožné závěry dovolací soud učinil i v nalézacím řízení v této věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4262/2008, jímž bylo odmítnuto dovolání žalované L. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2008, č. j. 6 Cmo 417/2007 - 177). K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Námitkou žalované, že v původním řízení nebyly správně hodnoceny důkazy, zejm., ručně psaný doklad o čerpání úvěru“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť jednak ji uplatnila až v dovolání, a kromě toho tato námitka nepředstavuje důvod zmatečnosti (v dané věci žalovaná uplatnila důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, spočívající v tom, že jí byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, jímž je soud vázán - k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 4119/2011, uveřejněné pod číslem 52/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání L. P. podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolání žalovaného V. P., doplněné podáním soudem mu ustanoveným zástupcem, směřující (podle svého obsahu) proti části výroku I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, č. j. 4 Co 250/2013 - 126, jíž bylo podle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto jeho odvolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 49 Cm 20/2000 - 73, o věci samé, Nejvyšší soud České republiky odmítl podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř., neboť k jeho podání není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován), když žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2006, č. j. 49 Cm 20/2000 - 111, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, č. j. 6 Cmo 417/2007 - 177, podala jen žalovaná, nikoliv však žalovaný - k tomu srov. již shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. února 2015 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu