21 Cdo 151/2026

Plný text

21 Cdo 151/2026-157 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce L. A., proti žalované Zařízení služeb MZe s. p. o. se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 65/17, IČO 71294295, zastoupené JUDr. Pavlem Kormanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 212/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2025, č. j. 62 Co 210/2025-120, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kormana, advokáta se sídlem v Praze 1, Olivova č. 2096/4. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, č. j. 62 Co 210/2025-120, ve výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 3. 2025, č. j. 21 C 212/2023-87, ve výrocích I a II, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovolatel má dovolání za přípustné pro řešení právní otázky, resp. právních otázek, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, vymezených takto: „1. Právní otázka kauzálního nexu, ne/možnosti oddělitelnosti (vyjmenovaných) pracovních činností od povinně nabízeného pracovního místa dle ust. § 73a odst. 2 ZP, které je dlouhodobě (3 roky) neobsazeno. To vše za situace, že některé (nikoli všechny) pracovní činnosti (nabízeného) dlouhodobě neobsazeného pracovního místa byly vykonávány na jiném pracovním místě (tj. pracovním místě ředitele organizace – žalobce). Přičemž, na dlouhodobě neobsazeném (jediném nabízeném) pracovním místě nebyla reálná potřeba pracovní činnosti vykonávat – právě proto zůstávalo neobsazeno a zároveň 2. za situace, kdy žalobce (ředitel organizace) měl kumulativně víc řádně ukončených VŠ vzdělání – právní, ekonomické a politologické a zároveň 3. došlo k porušení práva na spravedlivý proces žalobce, když soud neakceptoval ústní námitku žalobce o koncentraci řízení – vše diktováno a zároveň 4. ne/důvodnost nákladů právního zastoupení žalované advokátem za situace kdy je zde vztah zřizovatele (který má více než pět desítek zaměstnanců s právním vzděláním) a podřízené příspěvkové organizace – žalované (která právníky nemá).“ Dovolatel současně prosazuje, že soudy se měly a priori zabývat tím, zda nabídnutá pracovní pozice byla nebo nebyla dlouhodobě obsazená, a namítá, že tím, že soudy předmětnou otázku nevyřešily dle jeho právního názoru, postupovaly v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu.

3. Soudní praxe vychází při výkladu obsahu tzv. nabídkové povinnosti dlouhodobě z názoru, že smyslu nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce neodpovídá, aby zaměstnanci byla navrhována změna jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci, o níž je zřejmé, že – i když jinak nabízená práce vyhovuje zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance – na novém pracovním místě bude naplněn některý z výpovědních důvodů podle ustanovení § 52 zákoníku práce. Je mimo pochybnost, že z ničeho nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení § 73a odst. 2 zákoníku práce; stejně tak není smyslem uvedeného ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že i na nabízeném místě bude zaměstnanec nadbytečný. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 60/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2506/2023).

4. V rozsudku ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014, k tomu Nejvyšší soud dodal, že okolnost, že zaměstnavatel veden předběžnou opatrností v očekávání věcí, které mohou, ale nemusí nastat, pracovní místo neobsadí, ještě neznamená, že odpadá reálná potřeba výkonu dané činnosti. Jinak řečeno, není relevantní, zda nabízené pracovní místo je či není obsazeno, ale zda zaměstnavatel má reálnou potřebu výkonu těch činností, které má zaměstnanec na nabízeném pracovním místě vykonávat.

5. První z předestřených otázek tak oproti mínění dovolatele již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od jejích závěrů neodchýlil, dovodil-li ve zde souzené věci, že z hlediska splnění nabídkové povinnosti ze strany žalované není tvrzení žalobce o neobsazenosti nabízené pozice v době jeho působení ve funkci ředitele relevantní, neboť rozhodná je pouze reálná potřeba výkonu dané činnosti.

6. Argumentuje-li dovolatel v čl. IX a X dovolání, že žalobci bylo dlouhodobě neobsazené pracovní místo nabízeno v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zřejmě přehlédl, že jedna a tatáž právní otázka z povahy věci nemůže být otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a současně otázkou vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; v tom je jeho argumentace nekonzistentní. Zejména však nelze žalobci přisvědčit, pokud se domnívá, že postup soudů nižších stupňů je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014. Právě v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud naopak dovodil, že skutečnost, že zaměstnavatel pracovní místo neobsadí, ještě neznamená, že odpadá reálná potřeba výkonu dané činnosti. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2534/2010, je rovněž nepřípadný, a to proto, že v uvedeném rozhodnutí byla řešena situace právě opačná, neboť pracovní místo, na které dovolatel v tam souzené věci poukazoval, bylo v době podání výpovědi obsazené a uvolnilo se až později.

7. V právní teorii i v soudní praxi rovněž nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních jednání (včetně právních jednání učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy bylo právní jednání učiněno. Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení § 73a odst. 2 první věty zákoníku práce je předpokladem pro vznik výpovědního důvodu – fikce nadbytečnosti odvolaného zaměstnance podle ustanovení § 73a odst. 2 části věty druhé před středníkem zákoníku práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k tomu srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54/1998 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, či odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2025 sp. zn. 21 Cdo 1850/2024).

8. Jen výjimečně je možné přihlédnout k jiným okolnostem, než jaké tu byly v době výpovědi; podle ustálené judikatury soudů to přichází v úvahu tehdy, bude-li zjištěno, že zaměstnavatel nepřistoupil k povinnosti vyplývající z ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce s cílem (záměrem) naplnit její (výše zmíněný) účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000); o takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl podle ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li by současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, který byl uveřejněn pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017). O takový případ se však podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů ve zde souzené věci nejedná.

9. Vzhledem k výše uvedenému se ustálené judikatuře dovolacího soudu nepříčí ani závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně nepochybil, nezabýval-li se tvrzením žalobce, že činnosti tvořící náplň práce na nabízené pozici on sám dříve (v době jeho působení ve funkci ředitele žalované) vykonával na jiné pozici.

10. Kam dovolatel míří doplňkem otázky či „otázkou“ pod číslem 2, tedy argumentem, že měl více řádně ukončených vzdělání, není z podaného dovolání zřejmé, a to ani v kontextu s argumentací uvedenou v čl. VIII dovolání, kde uvádí, že nikdy nežádal zaměstnavatele, aby mu byla nabídnuta všechna volná místa, vytýká odvolacímu soudu, že se neseznámil se všemi jeho argumenty, a dovozuje, že pokud jde o jeho politologické vzdělání, tento argument nevzal soud prvního stupně v potaz proto, že nebyli vyslechnuti svědci, kterým bylo jeho politologické vzdělání známo, a předložený diplom osvědčující toto jeho vzdělání soud prvního stupně neakceptoval z důvodu koncentrace řízení. Zřetelně formulovaná otázka – ať již hmotného či procesního práva – se z této argumentace nepodává.

11. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že k založení přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

12. Dovolání nečiní přípustným ani „otázka“ či „podotázka“ pod číslem 3, neboť nevyhovuje požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a to ani ve spojení s věcně související argumentací obsaženou v čl. VI a VII dovolání.

13. Přestože dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti dovolání lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu, musí dovolatel v takovém případě vymezit přípustnost dovolání alespoň odkazem na tuto judikaturu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Žalobce však v podaném dovolání neoznačil žádnou judikaturu Ústavního soudu, s níž by dle jeho mínění mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.

14. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu např. usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

15. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky vad řízení, nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, neboť neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).

16. Při vymezení rozsahu dovolání a při formulaci otázky pod číslem 4 dovolatel zřejmě přehlédl, že podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není objektivně přípustné. Dovolání žalobce tak není přípustné ani v té části, ve které směřuje proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu.

17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se ke dvěma otázkám. První se týká posouzení, zda byly žalovanou účelně vynaloženy náklady na zastoupení advokátem. Za výchozí stav lze použít popis žalované jako menší příspěvkové organizace s několika desítkami zaměstnanců bez právnického vzdělání (viz bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobce v dovolání argumentoval (byť při formulaci dovolacího důvodu v otázce, pro kterou nemůže být dovolání přípustné), že dostatečný počet právníků má Ministerstvo zemědělství jako zřizovatel žalované, a že je notorietou, že tito právníci běžně vypomáhají v resortu zemědělství. Žalovaná tuto skutečnost ve svém vyjádření k dovolání rozporovala. Protože ani Nejvyšší soud nepokládal tvrzenou skutečnost za obecně známou, učinil dotaz na Ministerstvo zemědělství, z jehož odpovědi se podává, že Ministerstvo zemědělství konzultuje s podřízenými organizacemi ty otázky, v nichž má vzhledem ke své praxi relevantní odbornost, tedy zejména předpisy veřejného práva v působnosti resortu a z práva soukromého pak otázky „o odpovědnosti veřejné moci“ a v oblasti právních vztahů k nemovitostem. Žalované nebyly poskytnuty žádné právní konzultace ani jiná forma podpory k jakémukoliv soudnímu sporu.

19. S přihlédnutím k vyjádření účastníků ohledně obsahu této zprávy dovolací soud uzavírá, že Ministerstvo zemědělství neposkytovalo žalované právní pomoc v tomto ani v jiném soudním řízení. Poskytuje-li právní pomoc jiným podřízeným organizacím, týká se věcí spadajících do působnosti tohoto ministerstva. Dovolací soud tak považuje odměnu advokáta za zastupování žalované za potřebný náklad k účelnému bránění práva, neboť žalovaná se nemohla spoléhat na právní pomoc ze strany ministerstva v posuzované věci.

20. Odměnu za zastupování přiznal dovolací soud za podané vyjádření k dovolání pouze ve vztahu k určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, nikoliv též ve vztahu k určení trvání pracovního poměru, neboť tato otázka nebyla předmětem uvedeného vyjádření. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 7. 2026 Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu