21 Cdo 1555/2016

Plný text

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 6.9.2016 21 Cdo 1555/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Mgr. J. K., zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II č. 1718/8, proti žalované Letišti Praha, a.s., se sídlem v Praze 6, K Letišti č. 6/1019, IČO 282 44 532, zastoupené Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o 460.110 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 94/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 č.j. 23 Co 332/2015-135, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.12.2015 č. j. 23 Co 332/2015-135 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce nadbytečnosti zaměstnance v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, k otázce způsobilosti důkazů objasnit skutečnosti pro rozhodnutí významné srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2012 sp. zn. 21 Cdo 22/2012 a k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1972 sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.11.1994 sp. zn.

III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6.12.1995 sp. zn.

II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V tom, že soudy některé důkazy navržené dovolatelkou neprovedly (výslechy svědků J., K., K. a K.), nelze spatřovat jejich nesprávný postup, kterým by dovolatelce byla odňata možnost jednat před soudem, neboť podle ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.11.1993 sp. zn. 2 Cdo 61/93, uveřejněné pod č. 24 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit 2/1994, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.6.2000 sp. zn. 26 Cdo 1304/2000) a za důkaz mohou podle ustanovení § 125 o.s.ř. sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.7.2001 sp. zn. 22 Cdo 2547/98). V projednávané věci soud prvního stupně odůvodnil, proč považoval provedení důkazů svědeckou výpovědí za nadbytečné (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a neporušil tak právo dovolatelky na spravedlivý proces (srov. např. nález ÚS ze dne 8.7.1999 sp. zn.

III. ÚS 87/1999). V části dovolání žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (nesouhlasí-li se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, že dovolatelka neskončila pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti), a proto dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 25. května 2016 JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu