Nejvyšší soud · Usnesení

21 Cdo 1555/2016

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2016-05-25 · ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1555.2016.1

  1. NS 21 Cdo 1555/2016
  2. ÚS IV.ÚS 2555/16
Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soudy neporušily právo žalobkyně na spravedlivý proces tím, že neprovedly některé navržené důkazy, jelikož soud rozhoduje, které důkazy provede.

Citované zákony (7)

Plný text

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 6.9.2016 21 Cdo 1555/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Mgr. J. K., zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II č. 1718/8, proti žalované Letišti Praha, a.s., se sídlem v Praze 6, K Letišti č. 6/1019, IČO 282 44 532, zastoupené Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o 460.110 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 94/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 č.j. 23 Co 332/2015-135, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.12.2015 č. j. 23 Co 332/2015-135 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce nadbytečnosti zaměstnance v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, k otázce způsobilosti důkazů objasnit skutečnosti pro rozhodnutí významné srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněné pod č. 91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2012 sp. zn. 21 Cdo 22/2012 a k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1972 sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.11.1994 sp. zn.

III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6.12.1995 sp. zn.

II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V tom, že soudy některé důkazy navržené dovolatelkou neprovedly (výslechy svědků J., K., K. a K.), nelze spatřovat jejich nesprávný postup, kterým by dovolatelce byla odňata možnost jednat před soudem, neboť podle ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. například usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.11.1993 sp. zn. 2 Cdo 61/93, uveřejněné pod č. 24 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit 2/1994, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.6.2000 sp. zn. 26 Cdo 1304/2000) a za důkaz mohou podle ustanovení § 125 o.s.ř. sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.7.2001 sp. zn. 22 Cdo 2547/98). V projednávané věci soud prvního stupně odůvodnil, proč považoval provedení důkazů svědeckou výpovědí za nadbytečné (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a neporušil tak právo dovolatelky na spravedlivý proces (srov. např. nález ÚS ze dne 8.7.1999 sp. zn.

III. ÚS 87/1999). V části dovolání žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (nesouhlasí-li se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci, že dovolatelka neskončila pracovní poměr z důvodu nadbytečnosti), a proto dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 25. května 2016 JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (14)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.