21 Cdo 195/2026

Rubrum

21 Cdo 195/2026-128 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Š. H., zastoupené JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, proti žalované České republice – Městskému státnímu zastupitelství v Praze se sídlem v Praze 5 – Smíchově, náměstí 14. října č. 2188/9, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 77/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2025, č. j. 23 Co 222/2025-112, takto:

Výrok

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. dubna 2025, č. j. 42 C 77/2024-74, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Dopisem ze dne 9. 7. 2024 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr, neboť porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a to „následujícím způsobem: Nejméně od poloviny roku 2023 do současné doby jste svým vystupováním vůči ostatním zaměstnancům, svými osobnostními projevy a kritikou jejich práce vytvářela nepřátelské pracovní prostředí, které stresově působilo na ostatní zaměstnance v takové míře, že někteří z nich popsali svoji nechuť na tomto pracovišti setrvat a dokonce i vznik zdravotních problémů, které dali do souvislosti s Vaším jednáním. Jednotliví zaměstnanci popsali zejména své zažívací problémy a problémy se spánkem, které souvisely se stresem vytvářeným Vámi. Zaměstnanci dále popsali Vaše změny nálad, neochotné nebo vůbec žádné odpovědi na pozdrav, neochotné často jednoslovné nebo žádné odpovědi na pracovní dotazy, sledování vybraných zaměstnanců a kontrolování jejich pracovní doby, kritiku práce ostatních zaměstnanců, a to včetně Vám nadřízených státních zástupců, kteří Vaší kontrole nepodléhají, zneužívání Vašeho vztahu s vedoucí netrestního oddělení, které jste hlásila Vámi zjištěná údajná pochybení, a to i u zaměstnanců, jejichž kontrola Vám nepřísluší. Obavy zaměstnanců z Vaší osoby, byly zesilovány právě Vaším vztahem s vedoucí netrestního oddělení, kterou jste si zavazovala úsluhami a dary. Tato skutečnost, se mimo jiné projevila i v dlouhé době, po kterou byli ostatní zaměstnanci ochotni Vaše jednání snášet právě z obavy ochrany Vaší osoby ze strany vedoucí oddělení. Z tohoto důvodu k oficiální stížnosti přistoupili až nyní. Popsáno bylo dále i Vaše nepřístojné chování, při jednání se státní zástupkyní, v jehož průběhu jste měla nohy na stole a sledovala na počítači film. Vámi vytvořená atmosféra je některými zaměstnanci popisována jako ,peklo?. V jednom případě byla popsána Vaše reakce na stížnost na Vaše chování u vedoucí oddělení tak, že jste tento postup označila za ,vrchol? a že tady nejste k ,obveselení?. Uvedeny byly i Vaše nevhodné a nevyžádané návštěvy v kancelářích ostatních zaměstnanců, při nichž jste jim vyčítala některá jejich, podle Vás nevhodná, jednání, např. rozloučení se s končící zaměstnankyní, osobní vztahy k ostatním zaměstnancům apod. Popsáno bylo i Vaše nevhodné chování k právnímu čekateli, který vykonával na oddělení stáž. O některých zaměstnancích jste používala nevhodné výrazy jako např. ,lidské bahno?, ,lidský odpad? a ve vztahu k úmrtí člena rodiny jiné zaměstnankyně jste před dalšími osobami uvedla, že toto úmrtí jí přejete. O konkrétních státních zástupcích jste se před dalšími osobami vyjadřovala slovy: je blbá, nezvládá svoji práci, je nafoukaná a povýšená apod. Popsán byl i případ nevhodného komentáře k úřednímu záznamu státní zástupkyně ve spise a nevhodné komentáře k pokynům státních zástupců obecně. Uvedeného jednání jste se dopouštěla jak ve vztahu ke státním zástupcům, tak ve vztahu k pracovnicím kanceláře, vůči nimž jste ve vedoucí pozici, neboť jste pověřena vedením kanceláře. Je nutné rovněž dodat, že obdobné jednání vedlo v minulosti k Vašemu odvolání z pozice vedoucí oddělení dohledu a přezkumného řízení a k přeložení na netrestní oddělení“.

2. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 9. 2024 domáhala určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru doručené jí dne 11. 7. 2024 je neplatné. Žalobu zdůvodnila tím, že byla u žalované zaměstnaná na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 15. 12. 1999 a naposledy změněné dne 30. 6. 2022 na pozici zástupce vedoucí kanceláře oddělení, že rozvázání pracovního poměru je neplatné, neboť nebyl dán „ani jeden“ z důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem, resp. nebyla naplněna potřebná intenzita porušení pracovní „kázně“ z její strany, že nebyla dodržena lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru uvedená v § 58 odst. 1 zákoníku práce a že ze strany žalované bylo tvrzené porušení povinností žalobkyně „nedostatečně identifikováno“. Zdůraznila, že se skutků popisovaných žalovanou v okamžitém zrušení pracovního poměru „nikdy nedopustila“ a že naopak ona byla „nucena čelit nepřátelskému postoji jedné ze státních zástupkyň“. Poté, co se žalobkyně vyjádřila k jednotlivým důvodům okamžitého zrušení, namítá, že minimálně časová identifikace jednání splněna nebyla, když její jednání žalovaná „zasazuje“ pouze do velmi obecného časového rámce „nejméně od poloviny roku 2023 do současné doby“, že nejsou popsány „konkrétní incidenty“ a že nejsou uvedeny osoby, které si měly „údajně“ na řádný výkon jejích pracovních povinností stěžovat.

3. Žalovaná zejména namítala, že důvody k okamžitému „ukončení“ pracovního poměru byly dány a že tím, že žalobkyně polemizuje s tvrzeními v okamžitém zrušení pracovního poměru „v poměrně vysoké míře určitosti“, „fakticky vyvrací“ svůj argument, že tvrzení v okamžitém zrušení pracovního poměru jsou neurčitá.

4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 42 C 77/2024-74, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20 573,50 Kč k rukám jejího zástupce. Uvedl, že žalovaná blíže nespecifikovala, kdy konkrétně mělo „k závadovému“ jednání žalobkyně dojít, že „konkrétní incidenty“, k nimž se v okamžitém zrušení pracovního poměru vyjadřuje, nijak blíže „nezasazuje“ do časového období („nejméně od poloviny roku do 9. 7. 2024“), že vzhledem k tomu, že tyto incidenty nelze „časově zařadit, určit, kdy se staly, nelze je tak ani přezkoumat“ a v souvislosti s tím nelze určit, zda byly důvody žalovanou uplatněny včas ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o nich žalovaná dozvěděla, a že ačkoliv žalovaná popisuje incidenty, ke kterým došlo mezi žalobkyní a zaměstnanci či státními zástupci, neuvádí, o které konkrétní zaměstnance (státní zástupce) se mělo jednat. Dospěl k závěru, že vymezení důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru je „zcela nedostatečné, žalobkyni neumožňující se proti nim bránit“, a že důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru přitom „nelze patřičně zjistit ani výkladem“, když v okamžitém zrušení pracovního poměru „absentují zcela zásadní skutečnosti“; ačkoliv žalovaná předložila soudu řadu listinných důkazů, na základě kterých je možné dovodit další skutečnosti (například konkrétní v okamžitém zrušení pracovního poměru absentující jména zaměstnanců či státních zástupců), byla žalovaná povinna tyto skutečnosti uvést již v okamžitém zrušení pracovního poměru, což však neučinila, a okamžité zrušení pracovního poměru tak nesplňuje náležitosti stanovené § 60 zákoníku práce. Soud prvního stupně nadto zdůraznil, že pokud se zaměstnavatel rozhodne přistoupit k tak krajnímu řešení situace na pracovišti, jako je okamžité zrušení pracovního poměru, měl by uvedený důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru tak dostatečně konkretizovat, aby měl zaměstnanec možnost se proti němu účinně bránit. Uzavřel, že vzhledem k formálním nedostatkům okamžitého zrušení pracovního poměru spočívajících v neurčitě vymezených důvodech již dále více nezkoumal intenzitu tvrzeného porušení pracovních povinností.

5. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2025, č. j. 23 Co 222/2025-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve znění: „Určuje se, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 9. 7. 2024 doručené žalobkyni dne 11. 7. 2024, je neplatné.“, potvrdil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 043 Kč k rukám advokáta JUDr. Adama Valíčka, MBA. Uvedl, že podle žalované vytvářela žalobkyně nepřátelské pracovní prostředí, které stresově působilo na ostatní zaměstnance, a to svým vystupováním vůči ostatním zaměstnancům, svými osobnostními projevy a kritikou jejich práce. Pod vystupování žalobkyně vůči zaměstnancům lze podle odvolacího soudu zahrnout neochotné a nebo žádné odpovědi na pozdrav, neochotné, často jednoslovné nebo žádné odpovědi na pracovní dotazy, sledování vybraných zaměstnanců a kontrolování pracovní doby, nevhodné a nevybíravé návštěvy v kancelářích ostatních zaměstnanců a nevhodné chování k právnímu čekateli, avšak v okamžitém zrušení pracovního poměru není blíže rozvedeno, v čem konkrétně spočívalo či čeho se přesně týkalo, kdy k takovému jednání mělo docházet, v jaké situaci, vůči kterým zaměstnancům směřovalo, kolikrát k takovému jednání ze strany žalobkyně mělo dojít. Pod kritiku lze zahrnout kritiku práce podřízených zaměstnanců a státních zástupců, avšak s ohledem na absenci bližšího vymezení není podle odvolacího soudu zřejmé, čeho se kritika měla týkat, vůči komu byla projevena, v jaké situaci a zda se tak stalo opakovaně. Pod osobnostní projevy žalobkyně lze zahrnout zneužívání vztahu s vedoucí netrestního oddělení, které měla žalobkyně hlásit zjištěná pochybení zaměstnanců, ale blíže není „rozvedeno“, o která pochybení mělo jít, kterých zaměstnanců se týkalo, kdy se tak mělo stát a kolikrát a z čeho žalovaná dovozuje, že šlo o zneužívání vztahu s nadřízenou, a ne o plnění pracovních povinností ze strany žalobkyně. Pokud jde o „nepřístojné chování“ ke státní zástupkyni, kdy žalobkyně měla mít nohy na stole a sledovat film, není uvedeno, v jaké situaci k tomu došlo, zda se tak stalo v pracovní době nebo až po jejím skončení. Podle záznamu ze dne 11. 7. 2024 byly žalobkyni sděleny důvody postupu zaměstnavatele pouze „stručně“, a proto podle odvolacího soudu není možné „případně“ dovozovat, že žalobkyni muselo být zřejmé, které konkrétní skutky jsou důvodem zrušovacího projevu žalované. Odvolací soud dospěl k závěru, že obecně popsané jednání žalobkyně připouští, že pod něj mohou být zahrnuta pochybení, která žalovaná v době rozvázání pracovního poměru ani neměla na mysli, že nelze zaručit, že žalovaná je nebude doplňovat v průběhu řízení na základě výsledků dokazování, a že v případě absence bližšího popisu skutkového děje pak soud nemůže ani provést výklad jednostranného právního jednání žalované, neboť není zřejmé, jaké konkrétní jednání je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, a soud nemůže nahrazovat nebo doplňovat vůli jednajícího, kterou v době právního jednání neměl, nebo ji měl a neprojevil ji.

6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, do jaké míry musí být úkon, který založil okamžité zrušení pracovního poměru, detailní, přesný a konkrétní. Má za to, že jednání žalobkyně je uvedeno dostatečně přesně, aby ona sama věděla, co je jí přičítáno k odpovědnosti, že stavět požadavek „prahu přesnosti nad rámec toho, co postačí k dostatečné identifikaci ze subjektivního hlediska“, jak činí soudy obou stupňů, je nedůvodné, že nehrozí žádné riziko záměny ani dodatečné změny důvodu, že právní jistota žalobkyně není nijak dotčena a že vzhledem k tomu, že „sám úkon“ obsahuje přesný odkaz na zákon a vazba mezi zákonnou kvalifikací a popisem skutku je zřejmá a logická, nemohou vzniknout pochybnosti o tom, ze kterého zákonného důvodu byl „úkon ukončen“. Dovolatelka má dále za to, že postupovala zcela v souladu s ustáleným výkladem práva, že soud na ni klade požadavky zcela protikladné a že z žádného předpisu ani rozhodnutí „vyššího soudu“ neplyne požadavek na takovou míru přesnosti popisu jednání, aby obsahovala konkrétní data nebo identifikaci dalších osob, jež by se podílely jako aktéři či dotčené osoby na jednání, pro které byl skončen pracovní poměr. Uzavřela, že způsob, jakým je napsána žaloba a „jakým způsobem polemizuje s ukončením pracovního poměru a jednotlivými dílčími argumenty“, pak svědčí o tom, že popis jednání v okamžitém zrušení pracovního poměru je zcela přezkoumatelný. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nadto dovolání „nepředkládá kvalifikovanou dovolací argumentaci, ale fakticky jen pokračování odvolací polemiky“, případně aby dovolání jako nedůvodné zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem je zaměstnavatel povinen skutkově vymezit důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a s tím související otázky výkladu (interpretace) právního jednání. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 9. 7. 2024, které bylo žalobkyni doručeno dne 11. 7. 2024 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 7. 2024 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „o. z.“).

14. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

15. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn a okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

16. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem je právním jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).

17. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. K dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60 zák. práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013).

18. V judikatuře dovolacího soudu byl též vysloven právní názor, že u důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, a že je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014). Neuvedení (všech) těchto údajů v okamžitém zrušení pracovního poměru však nemusí mít vždy za následek neurčitost skutkového vymezení jeho důvodu, neboť i bez těchto údajů může být – jak bylo uvedeno výše – nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr.

19. V posuzovaném případě žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 9. 7. 2024 uvedla, že žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mimo jiné jednáním popsaným jako „neochotné nebo vůbec žádné odpovědi na pozdrav“, „neochotné často jednoslovné nebo žádné odpovědi na pracovní dotazy“, „nepřístojné chování“ při jednání se státní zástupkyní, v jehož průběhu měla žalobkyně „nohy na stole a sledovala na počítači film“, reakce žalobkyně na stížnost na její chování u vedoucí oddělení tak, že tento postup označila za „vrchol“ a že tady není k „,obveselení“, používání nevhodných výrazů o některých zaměstnancích jako např. „lidské bahno“ a „lidský odpad“, sdělení žalobkyně ve vztahu k úmrtí člena rodiny jiné zaměstnankyně před dalšími osobami, že toto úmrtí jí přeje, a vyjadřování se o konkrétních státních zástupcích před dalšími osobami slovy: „je blbá, nezvládá svoji práci, je nafoukaná a povýšená“.

20. Žalovaná v této části okamžitého zrušení pracovního poměru uplatněný důvod tohoto jednostranného rozvázání pracovního poměru uvedený v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce konkretizovala uvedením skutečností, v nichž spatřovala jeho naplnění, a to v míře, která dostatečně zajišťuje, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Z hlediska zákonných požadavků na obsah okamžitého zrušení pracovního poměru nebylo nezbytné, aby žalovaná v okamžitém zrušení uvedla též – jak uvádí odvolací soud – údaje o tom, kdy k uvedeným jednáním žalobkyně mělo docházet, v jaké situaci, zda se tak stalo v pracovní době, nebo až po jejím skončení, vůči kterým zaměstnancům jednání žalobkyně směřovala a kolikrát k nim mělo dojít, neboť i bez těchto dalších údajů zde nemohly vzniknout pochybnosti o tom, ze kterých důvodů se pracovní poměr okamžitě zrušuje.

21. Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že v případě absence bližšího popisu skutkového děje soud nemůže provést výklad jednostranného právního jednání žalované, neboť není zřejmé, jaké konkrétní jednání je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru.

22. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.). Tím spíše je pak třeba podrobit výkladu právní jednání, které se podle obsahu jeho písemného textu jako jednoznačné a jasné nejeví.

23. Není-li důvod okamžitého zrušení pracovního poměru v tomto písemném právním jednání skutkově vymezen tak, aby nevznikaly pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě zrušen, je výklad tohoto právního jednání podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a 556 o. z. a § 18 zák. práce cestou, jak tento důvod zjistit. Pro neurčitost skutkového vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru by toto právní jednání bylo neplatné jen tehdy, kdyby se – jak vyplývá z výše uvedeného – nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (k výkladu právních jednání v pracovně právních vztazích srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura). Rezignoval-li proto odvolací soud na výklad okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 9. 7. 2024 z důvodu „absence bližšího popisu skutkového děje“, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

24. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 7. 2026 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu