21 Cdo 2375/2025-908

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce T. K., zastoupeného Mgr. Martinem Hrdlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 648/1, proti žalované JUDr. Zdeňce Pechancové, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova č. 175, IČO 18175422, insolvenční správkyni dlužnice Czech Accounting Services s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská č. 1216/46, IČO 25657631, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326, o zaplacení 5 497 460 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 204/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2025, č. j. 2 Cmo 77/2024-813, takto:

Výrok

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 35 077,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Pechance, Ph.D., advokáta se sídlem ve Zlíně, Štefánikova č. 3326.

Odůvodnění

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 2 Cmo 77/2024-813, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Žalobce dovolání podává z důvodu, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností (v této souvislosti předkládá dovolacímu soudu otázku procesního práva, „zda odvolací soud posoudil námitky Dovolatele procesně konformním a přezkoumatelným způsobem“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále též formuluje otázku procesního práva, „zdali je nepřezkoumatelnost rozsudku vadou, která zakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 OSŘ, nebo se jedná o jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 2 OSŘ“, která podle jeho názoru „není v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena jednotně, a Nejvyšší soud by měl proto předložit věc velkému senátu Nejvyššího soudu“); v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „za jakých okolností vzniká z neplatné pracovní smlouvy faktický pracovní poměr“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „zdali je možné prostřednictvím právě vedeného řízení zvrátit status zjištění pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou za situace, kdy pohledávku insolvenční správce do skončení přezkumného jednání nezpochybnil a nepopřel co do pořadí, pravosti nebo výše, ani nevyužil postup předvídaný § 188 insolvenčního zákona“, která „nebyla doposud (ve všech svých souvislostech) v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena“; v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „spočívající ve výkladu pojmů poctivosti a dobré víry a při posuzování následků neplatnosti právních jednání a odpovědnosti z neplatného právního jednání“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; a v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zdali je změna právní kvalifikace nároku změnou žaloby ve smyslu § 95 OSŘ“, při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

3. K doplňující dovolací argumentaci obsažené v podání žalobce ze dne 2. 3. 2026 Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť byla uplatněna po uplynutí lhůty k podání dovolání podle § 240 odst. 1 o. s. ř. (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). K otázce existence faktického pracovního poměru 4. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce („za jakých okolností vzniká z neplatné pracovní smlouvy faktický pracovní poměr“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

5. Faktickým pracovním poměrem se v soudní praxi označuje faktický vztah, který vzniká, koná-li fyzická osoba pro „zaměstnavatele“ (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci [závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 (do 31. 12. 2011 § 2 odst. 4 a 5) zákoníku práce], ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr; není-li pracovní smlouva (dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) sjednána platně (např. proto, že v rozporu se zákonem byl se zaměstnankyní sjednán druh práce zaměstnankyním zakázaný – srov. § 238 zákoníku práce), nemůže vzniknout pracovní poměr (jiný základní pracovněprávní vztah) jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 6014/2016, nebo ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3061/2020).

6. Z uvedených závěrů vyplývá, že činnost, kterou fyzická osoba ve faktickém pracovním poměru vykonává, musí splňovat znaky závislé práce. Výkon funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) podle ustálených závěrů soudní praxe není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněný pod č. 35/2019 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněný pod č. 24/2020 Sb. rozh. obč.). Soudy v projednávané věci vyšly ze zjištění, že žalobce u dlužnice v době od 25. 8. 2004 do 16. 12. 2009 vykonával funkci jednatele a vedle toho dne 1. 6. 2007 uzavřel s dlužnicí pracovní smlouvu na sjednaný druh práce „vedoucí společnosti Baker Tilly Czech Republic, spol. s r.o. a vedoucí pražské kanceláře“, přičemž předmět činnosti těchto funkcí byl totožný. Odvolací soud proto v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe uzavřel, že mezi žalobcem a dlužnicí faktický pracovní poměr nevznikl.

7. Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na skutková zjištění soudů, podle kterých byl žalobce z funkce jednatele odvolán ke dni 16. 12. 2009, avšak práce mu byla přidělována až do 31. 1. 2010, pak pomíjí závěry rozhodovací praxe, podle kterých se na faktický pracovní poměr nevztahují ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob, o nárocích z neplatného rozvázání pracovního poměru apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 264/2016), není ho třeba rozvazovat, protože právně neexistuje (srov. Sborník III „Nejvyšší soud v občanském soudním řízení a v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních“, SEVT, Praha, 1980), a zaniká ukončením výkonu práce pro zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 427/2015, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 264/2016). Pro rozhodnutí v projednávané věci jsou přitom rozhodující právní poměry účastníků v době, za kterou se žalobce zaplacení žalované částky domáhá (leden 2012 až říjen 2014).

8. Namítá-li dovolatel, že naplnění znaků závislé práce v řízení „jednoznačně prokázal“, uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterého nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř., zpochybňuje-li hodnocení důkazů odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, na základě čehož činí své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní posouzení věci.

9. Jak Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů, na jejichž základě odvolací soud k uvedenému závěru dospěl, pak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).

10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).

11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) přitom rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).

12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3679/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1313/2022), se tak v posuzovaném případě nejedná.

13. K závěru, že mezi žalobcem a dlužnicí neexistoval pracovněprávní vztah, již ostatně soudy dříve dospěly (mezi týmiž účastníky) v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem dlužnice ze dne 25. 11. 2009 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2831/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5217/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1631/18) a v řízení o určení pořadí pohledávky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 21 ICdo 115/2022). K otázce povahy pohledávky v insolvenčním řízení 14. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zdali je možné prostřednictvím právě vedeného řízení zvrátit status zjištění pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou za situace, kdy pohledávku insolvenční správce do skončení přezkumného jednání nezpochybnil a nepopřel co do pořadí, pravosti nebo výše, ani nevyužil postup předvídaný § 188 insolvenčního zákona“, a navazující námitky dovolatele (bod IV.4 dovolání), jimiž zpochybňuje popření pohledávky žalovanou. Rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nespočívá, neboť odvolací soud ji vůbec neřešil (pouze poukázal, že není oprávněn přezkoumávat správnost pravomocných soudních rozhodnutí vydaných v řízení o určení pořadí pohledávky); z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). K otázce poctivosti a dobré víry 15. Přípustnost dovolání nezakládají námitky dovolatele ohledně „nepoctivého jednání Dlužníka a Žalované“ a jím předkládaná otázka hmotného práva, „spočívající ve výkladu pojmů poctivosti a dobré víry a při posuzování následků neplatnosti právních jednání a odpovědnosti z neplatného právního jednání“. Rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nijak nespočívá, neboť ani tuto otázku odvolací soud neřešil.

16. Dovolatel otázku nastoluje v souvislosti se soudy učiněným závěrem o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 1. 6. 2007, který je však založen na zjištění, že obsah sjednaného druhu práce byl totožný s předmětem činnosti, kterou byl žalobce povinen vykonávat jako jednatel. Namítá-li potom, že soudy měly vycházet z § 19 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007, podle kterého neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám, přehlíží, že v postavení zaměstnance (vzhledem k nepřípustně sjednanému druhu práce) nebyl. K otázce nesprávného výkladu pojmu změna žaloby 17. Přípustnost dovolání nezakládají námitky dovolatele vytýkající soudům „nesprávný výklad pojmu změna žaloby“ a jím v této souvislosti předkládaná otázka, „zdali je změna právní kvalifikace nároku změnou žaloby ve smyslu § 95 OSŘ“.

18. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).

19. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se nadto ustálila v závěru, že o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod č. 21/2003 Sb. rozh. obč.). V posuzovaném případě však žalobce u jednání soudu prvního stupně dne 7. 2. 2022 (jak sám potvrzuje v dovolání) skutkový základ žaloby neměnil, měnil jen jeho právní kvalifikaci. Pouhá změna v právní kvalifikaci změnou žaloby není, neboť právní kvalifikace vymezeného skutkového základu provedená žalobcem není pro soud závazná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod č. 78/2004 Sb. rozh. obč.). Námitka tedy není ani důvodná. K otázce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku 20. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele o nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (namítá-li, že napadené rozhodnutí je „nepřezkoumatelné, vzhledem k nevypořádání zásadních námitek Dovolatele a v zásadních nesouladech ve skutkových zjištěních“). Takové námitky rovněž nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. shora bod 17).

21. Uvedené námitky ostatně ani nejsou opodstatněné. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).

22. Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění (viz body 35 až 40 napadeného rozsudku) zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl ve věci samé jako správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv.

23. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.

24. Judikaturu, na niž v této souvislosti dovolatel poukazuje, nadto nelze ve vztahu k nyní projednávané věci považovat za přiléhavou, neboť vychází ze zcela odlišných skutkových základů. V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023, dospěl dovolací soud k závěru, že soud prvního stupně (byť jen ve vztahu k části odůvodnění jeho rozsudku) zcela rezignoval na řádné odůvodnění vydaného rozhodnutí, když zcela vědomě opomenul hodnotit jednotlivé za řízení provedené důkazy a na jejich základě učinit jednoznačný závěr o skutkovém stavu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1575/2024, pak dovolací soud dovodil, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v dotčené části nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci i na něj navazujícího právního posouzení, pročež se jedná o rozsudek, který je v této části nepřezkoumatelný. O takovou situaci se však – jak vyplývá z výše uvedeného (viz bod 22 tohoto usnesení) – v posuzované věci nejedná.

25. Dovoláním žalobce napadá výslovně „výrok I. Napadeného rozhodnutí v celém rozsahu“; v části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

26. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

28. Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2968/2022, a ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2757/2022). Návrhem dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení

K otázce existence faktického pracovního poměru K otázce povahy pohledávky v insolvenčním řízení K otázce poctivosti a dobré víry K otázce nesprávného výkladu pojmu změna žaloby K otázce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Poučení: