21 Cdo 2490 /2018

Plný text

21 Cdo 2490 /2018 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2018 Spisová značka:21 Cdo 2490 /2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:

21. CDO.2490.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 a 6 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2490/2018-211 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobce T. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalované Prokond s. r. o. se sídlem v Bílovci, Slunečná č. 1115/2, IČO 28613066, zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova č. 1140/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 9/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2018, č. j. 16 Co 171/2017-154, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Doležílkové, advokátky se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2018, č. j. 16 Co 171/2017-154, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) a § 41 odst. 3, 6 a 7 zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, z jejichž odůvodnění vyplývá, že nesmí-li zaměstnanec dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, že není-li možné dosáhnout účelu převedení provedeného podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce převedením zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, může ho zaměstnavatel převést i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil, a že zaměstnavatel je povinen předem projednat se zaměstnancem důvod převedení na jinou práci a dobu, po kterou má převedení trvat; dochází-li převedením na jinou práci provedeným podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce ke změně pracovní smlouvy, je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemné potvrzení o důvodu převedení a době jeho trvání. Zaměstnanec, který dále nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, může být převeden na jinou práci se svým souhlasem nebo i kdyby s tím nesouhlasil. Kdyby však zaměstnanec se svým převedením na jinou práci nesouhlasil, je povinen vykonávat jinou práci - jak vyplývá zejména z ustanovení § 41 odst. 7 zákoníku práce a smyslu a účelu převedení zaměstnance na jinou práci provedeného bez jeho souhlasu – jen po dobu, po kterou mělo převedení trvat; došlo-li převedením ke změně pracovní smlouvy, pak jen po dobu, která byla uvedena v písemném potvrzení o převedení na jinou práci, ledaže by se dohodl (alespoň dodatečně) se zaměstnavatelem jinak. Převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce provedené bez jeho souhlasu nepředstavuje a ani nemůže představovat definitivní (konečné) řešení otázky, jakou práci zaměstnanec bude nadále konat, ale úpravu jen provizorní (a dočasnou) platící do doby, než dojde k dohodě smluvních stran pracovního poměru o jeho dalším pracovním uplatnění u zaměstnavatele, popřípadě než dojde k rozvázání pracovního poměru.] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Námitky, jimiž žalovaná uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, zejména ve vztahu k posouzení otázky jednostranného převedení zaměstnance bez jeho souhlasu na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a jeho obsahu), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolává-li se žalovaná v dovolání skutečností nastalých a listinných důkazů datovaných po dni vydání rozsudku odvolacího soudu v této věci, přehlíží, že nové skutečnosti nebo důkazy nejsou v dovolacím řízení podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 10. 2018 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu