Nejvyšší soud · Usnesení

21 Cdo 3246/2006

Rozhodnuto 2007-10-09 · ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3246.2006

Právní věta

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Citované zákony (36)

Rubrum

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Výrok

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) N. N. F. s p., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, 2) České republice - Ministerstvu zdravotnictví, 3) K. M. s. sv. K. B., zastoupené advokátkou, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 220/96, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006 č.j. 14 Co 659/2005-235, takto:

Odůvodnění

I. Dovolání žalované 1) se zamítá. II. Ve vztahu mezi žalovanou 2) a ostatními účastnicemi řízení nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.990,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky; jinak ve vztahu k žalované 3) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Poučení

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 22.10.1996 proti příspěvkové organizaci Ú. p. N. M. – j., domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.7.1991 do 31.10.1996 částku 124.643,20 Kč s úroky z prodlení, které vyčíslila. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že v roce 1955 u ní byla zjištěna nemoc z povolání a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.2.1964 sp. zn. 7 C 231/62 " ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.5.1964 sp. zn. 6 Co 190/64 bylo " čs. státu – O. ú. n. z. P.," uloženo, aby jí na odškodnění této nemoci platil náhradu za ztrátu na výdělku. Žalovaná příspěvková organizace Ú. p. N. M. – j. jí jako " právní nástupce čs. státu – O. ú. n. z." poskytovala náhradu za ztrátu na výdělku až do 30.6.1995, aniž by provedla " valorizaci podle platných právních předpisů" , a od 1.7.1995 jí odmítá vůbec hradit tuto ztrátu na výdělku. Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 1.9.1998 č.j. 27 C 220/96-11 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14.1.1999 č.j. 20 Co 538/98-18 připustil, aby do řízení přistoupila jako další žalovaná " Česká republika, zastoupená Ministerstvem práce a sociálních věcí" , a co žalobkyně změnila žalobu tak, že požadovala náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.7.1991 do 31.7.1998 v celkové výši 257.794,40 Kč s úroky z prodlení, jež vyčíslila - rozsudkem ze dne 7.12.1999 č.j. 27 C 220/96-36 žalobu zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a že " čs. státu" se nepřiznává " náhrada nákladů za svědečné" . Poté, co zjistil, že u žalobkyně byla v roce 1955 " diagnostikována nemoc z povolání - Tbc na srdci" a že žalobkyně pracovala jako zdravotní laborantka až do roku 1980, kdy jí byl přiznán invalidní důchod, soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadovaná náhrada za ztrátu na výdělku jí od 1.7.1991 nenáleží, neboť v této době nebyla schopna konat práci zdravotní laborantky pro další onemocnění, která nesouvisejí s nemocí z povolání. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.8.2000 č.j. 13 Co 228/2000-55 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že " vůbec nepochopil, že žalobkyně předmětem řízení učinila doplatek náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku valorizací podle zákona č. 297/1991 Sb., zákona č. 37/1993 Sb. nařízení vlády č. 191/1993 Sb. a nařízení vlády č. 291/1995 Sb. k již vyplácené náhradě za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce" , a že se " nezabýval ani otázkou, zda ten, kdo žalobkyni vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku, uplatnil změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce" . Odvolací soud současně uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení objasnil, kdo se stal právním nástupcem zrušeného O. ú. n. z. v P., a aby, dojde-li k závěru, že " jsou předpoklady pro odpovědnost žalovaných nebo některé z nich" , se zabýval otázkou, zda žalobkyně " je invalidní z důvodu nemoci, k níž u ní došlo v době jejího zaměstnání" , nebo zda " je invalidní s ohledem na celkový její nepříznivý zdravotní stav, touto nemocí neovlivněný" . Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 19.12.2000 č.j. 27 C 220/96-64 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a že " čs. státu" se nepřiznává " náhrada nákladů za svědečné" . Dospěl k závěru, že žalovaná příspěvková organizace Ú. p. N. M. – j. za škodu neodpovídá, neboť " není universálním právním nástupcem zrušeného OÚNZ, převzala pouze práva a závazky určitých poliklinik" . Ve věci je " pasivně legitimována" žalovaná Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, která ohledně nároků žalobkyně za dobu do září 1996 důvodně vznesla námitku promlčení. V dalším období žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení § 195 odst.4 zákoníku práce nenáleží, neboť dnem 9.10.1996 dovršila věku 65 let. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.7.2001 č.j. 13 Co 134/2001-74 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že příspěvková organizace Územní poliklinika N. M. – j. nemůže být ve věci pasivně legitimována, a uložil mu, aby náležitě objasnil právní nástupnictví po zrušeném O. ú. n. z. v P.; žalovaná Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí pak může být věcně legitimována, jen jestliže " povinnost odškodňovat pracovní úrazy a nemoci z povolání" nepřešla na příspěvkovou organizaci Ú. p. N. M. – j. a jen při splnění podmínek uvedených v ustanoveních § 249 odst.1 nebo § 251 zákoníku práce v tehdy platném znění. Soudu prvního stupně dále odvolací soud vytknul, že jeho závěr o promlčení nároku nemá oporu v provedeném dokazování. Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 24.1.2002 č.j. 27 C 220/96-87 rozhodl, že na místě zaniklé žalované příspěvkové organizace Ú. p. N. M.o – j. bude ve smyslu ustanovení § 107 o.s.ř. v řízení pokračováno se žalovanou 1), co usnesením ze dne 14.4.2005 č.j. 27 C 220/96-169 připustil, aby do řízení jako další žalovaná přistoupila žalovaná 3), a co začal jednat s Ministerstvem zdravotnictví jako s organizační složkou, která v řízení vystupuje (místo Ministerstva práce a sociálních věcí) za žalovanou 2) - rozsudkem ze dne 24.6.2005 č.j. 27 C 220/96-205 žalobu zamítl a rozhodl, že " ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení" a že žalovaným 1) a 3) se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud prvního stupně dovodil, že pravomocnými soudními rozhodnutími bylo závazně stanoveno, že za škodu z nemoci z povolání, kterou žalobkyně onemocněla v nemocnici M. s. sv. K. B. a která byla zjištěna v odškodnitelné formě až po zestátnění nemocnice (posléze přejmenované na " nemocnici P. P." ) v roce 1955, odpovídá " čs. stát - OÚNZ P." , a že v důsledku převodu N. P. P. z OÚNZ P. na ÚNZ N. v. m. P., který byl proveden v roce 1983, nemohla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobkyni přejít na " přejímající organizaci" (pracovní poměr žalobkyně skončil ještě před tímto převodem v roce 1980) a není tedy dána pasivní věcná legitimace žalovaných 2) a 3) z tohoto převodu odvozovaná, a dále se zabýval otázkou, na koho přešla povinnost poskytovat žalobkyni odškodnění za nemoc z povolání z O. ú. n. z. v P. poté, co byl ke dni 30.9.1991 zrušen. Na základě provedených důkazů uzavřel, že po zrušení O. ú. n. z. v P. došlo k " delimitaci jeho veškeré činnosti, majetku, práv a povinností k 1.10.1991 na vzniklé nástupnické organizace" , aniž by bylo " pamatováno na určení, která z nově vzniklých organizací přejímá od OÚNZ P. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne rozdělení zanikly, což je případ žalobkyně" ; ze samotné skutečnosti, že příspěvková organizace Ú. p. N. M. – j. žalobkyni " rentu" vyplácela do 30.6.1995, nelze dovozovat, že by měla " právní povinnost odškodnit nemoc z povolání žalobkyně" , takže " po zániku OÚNZ P. povinnost odškodnit nemoc z povolání žalobkyně zůstala na M. č. P. 1" . Žádná ze žalovaných tedy není ve věci pasivně legitimována. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.2.2006 č.j. 14 Co 659/2005-235 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby proti žalovaným 2) a 3) a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztazích mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3; " jinak" jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl, že žalovaným 2) a 3) se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že odpovědným za škodu z nemoci z povolání byl " pravomocně a závazně" určen O. ú. n. z. v P., že převedením N. p. P. " ze správy OÚNZ P. do správy ÚNZ m. P." nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu se žalobkyní na " přejímající organizaci" (§ 250 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1984) a že tedy žalované 2) a 3) nemohou být ve věci legitimovány, neboť žalobkyně jejich pasivní legitimaci " odvozuje po linii převodu N. p. P. do správy ÚNZ m. P., následně pod Ministerstvo zdravotnictví ČR a následně pod K. M. s. sv. K. B." . Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost odškodňovat nemoc z povolání žalobkyně přešla na žalovanou 1). I když nebyly soudu předloženy doplňky delimitačního protokolu, který byl " přijat" po zrušení OÚNZ P., a i když tak " z žádného listinného důkazu nebylo možné dovodit, na jaký nástupnický subjekt přešla povinnost odškodnění pracovněprávních nároků ze zaniklých pracovněprávních vztahů" (včetně nároku žalobkyně), z výpovědi svědkyně JUDr. V. J. (bývalé " právničky a zástupkyně vedoucího odboru zdravotnictví" M. č. P.) podle názoru odvolacího soudu vyplynulo, že " právním nástupcem zrušeného OÚNZ P. ve vztahu k pracovněprávním nárokům ze zaniklých pracovních poměrů" byl ve smyslu ustanovení § 249 odst.2 věty druhé zákoníku práce " ve znění účinném k 30.9.1991" určen z " nástupnických organizací" právní předchůdce žalované 1) [P. v P. u.], jemuž byly " na plnění uvedeného závazku rovněž přidělovány finanční prostředky. Odvolací soud uzavřel, že na žalovanou 1) přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobkyni (povinnost odškodňoval nemoc z povolání), a soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení " zkoumal další relevantní skutečnosti, zejména, zda je věcně odůvodněn nárok žalobkyně" . Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítá, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by " orgán, který rozhodl o zrušení OÚNZ P." , rozhodl " o určení nástupnické organizace, která by převzala od OÚNZ P. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne jeho zrušení zanikly" . Delimitační protokol " uzavřený v souvislosti se zánikem OÚNZ P." na určení, která " z nově vzniklých organizací přejímá od OÚNZ P. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne jejího rozdělení zanikly" , vůbec nepamatoval (příspěvková organizace Územní poliklinika N. M. – j. sdělila žalobkyni dopisem ze dne 30.6.1995, že jí ukončuje výplatu renty právě proto, že " tento závazek od OÚNZ P. nepřevzala" ), svědkyně JUDr. V. J. " neuvedla ve svém opakovaném výslechu žádné nové skutečnosti oproti své výpovědi před soudem prvního stupně" a ze samotné skutečnosti, že příspěvková organizace Ú. p. N. M. – j. vyplácela žalobkyni rentu až do 30.6.1995, nelze usuzovat, že by k tomu měla právní povinnost (" jakýmsi konkludentním jednáním" nemůže být rozhodnuto " o tak závažné otázce, jako přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů" ). Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná 3) navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že z dovolání žalované 1) není zřejmé, proč požaduje zrušení rozsudku odvolacího soudu " ve vztahu k žalovaným 2) a 3)" , když nedostatek jejich věcné legitimace nezpochybňuje. Podle názoru žalované 3) by námitky žalované 1) " měly být projednány soudem prvního stupně, nikoli soudem dovolacím" . Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm. b) o.s.ř.]. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je mimo jiných hledisek založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 24.2.2006 č.j. 14 Co 659/2005-235, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovaným 2) a 3) a kterým zrušil tento rozsudek o zamítnutí žaloby proti žalované 1) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - rozdílně od soudu prvního stupně otázku pasivní věcné legitimace žalované 1); zatímco soud prvního stupně dovodil, že na žalovanou 1) [její procesní předchůdkyni příspěvkovou organizaci Ú. p. N. M. – j.] nepřešla povinnost odškodnit žalobkyninu nemoc z povolání, odvolací soud dospěl k závěru, že na ni přešla práva a povinnosti z pracovněprávního poměru žalobkyně. Vypořádání za řízení mezi více účastníky o tom, zda došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (zda nastal některý z případů, se kterým zákon takovýto přechod spojuje) a který z nich má práva a povinnosti zaměstnavatele, patří k případům, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.9.1999 sp. zn. 21 Cdo 7/99, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Rozhodne-li odvolací soud o vypořádání přechodu pracovněprávního vztahu na straně zaměstnavatele (a samozřejmě také v jiných případech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky), představuje jeho rozhodnutí současně konečné řešení (vyřešení) tohoto vypořádání; to platí nejen tehdy, jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdí nebo změní, ale i když jej vůči některému z účastníků zruší a věc v tomto rozsahu vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, protože i takovým rozhodnutím dochází k vyřešení tohoto vypořádání vůči všem účastníkům. Je-li podáno dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o takovém vypořádání, z ustanovení § 242 odst.2 písm. d) o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů; znamená to mimo jiné, že dovolací soud přezkoumá ve věci vypořádání vztahu mezi účastníky rozhodnutí odvolacího soudu vůči všem účastníkům, jichž se přechod práv a povinností zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů nebo jiné vypořádání týká. V projednávané věci odvolací soud při řešení otázky, na kterou ze žalovaných přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně, vypořádával vztah mezi účastníky způsobem, který vyplývá z právního předpisu, a proto je na základě dovolání žalované 1) - jak vyplývá z výše uvedeného - předmětem přezkumu dovolacího soudu rozsudek odvolacího soudu o věci samé také v části týkající se žalovaných 2) a 3), i když ve výrocích o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně nebyl dovoláním napaden. Tím, že odvolací soud dovodil, že na žalovanou 1) přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně, vymezil nepochybně rozdílně (diformně) práva a povinnosti žalobkyně a žalované 1) v jejich právních vztazích. Protože rozsudkem odvolacího soudu bylo za řízení před soudy vyřešeno, na kterou ze žalovaných přešla práva a povinnosti žalobkyně z pracovněprávního vztahu (včetně povinnosti platit jí náhradu za ztrátu na výdělku), a protože dovolacímu přezkumu podléhá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé v plném rozsahu, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska přípustnosti dovolání rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, neboť odvolací soud v něm ve svém důsledku rozdílně od soudu prvního stupně vymezil práva a povinnosti mezi účastníky. Dovolání žalované 1) je proto přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28.2.1964 č.j. 7 C 231/62-18 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22.5.1964 č.j. 6 Co 190/64-28 bylo rozhodnuto, že za škodu (spočívající ve ztrátě na výdělku) vyvolanou nemocí z povolání, kterou žalobkyně onemocněla jako " civilní elévka" v nemocnici M. s. sv. K. B. a která byla zjištěna v odškodnitelné formě až po zestátnění nemocnice (posléze přejmenované na " nemocnici P. P." ) v roce 1955, odpovídá " Čs. stát – O. ú. n. z. v P." , že pracovní poměr žalobkyně skončil dnem 25.8.1980 v souvislosti s odchodem do invalidního důchodu a že O. ú. n. z. v P. byl dnem 30.9.1991 zrušen " rozdělením na nástupnické organizace" . Podle ustanovení § 249 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2000) zanikne-li organizace (zaměstnavatel) rozdělením, přecházejí její (jeho) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na organizace (zaměstnavatele) nově vzniklé. Orgán, který rozhodl o rozdělení organizace (zaměstnavatele), rovněž určí, která (který) z nově vzniklých organizací (zaměstnavatelů) přejímá od dosavadní organizace (dosavadního zaměstnavatele) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které do dne jejího (jeho) rozdělení zanikly. O určení toho, který z nově vzniklých zaměstnavatelů převezme práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jež do dne rozdělení dosavadního zaměstnavatele zanikly, se ve smyslu ustanovení § 249 odst.2 věty druhé zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2000) zpravidla rozhodovalo současně s rozhodnutím o jeho rozdělení. Kdyby nebylo při vydání rozhodnutí potřebné určení provedeno, mohl je orgán, který rozhodl o rozdělení zaměstnavatele, učinit i dodatečně. V případě, že by nedošlo ani k dodatečnému určení, který z nově vzniklých zaměstnavatelů přejímá od dosavadního zaměstnavatele práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jež do dne jeho rozdělení zanikly, platilo, že tato práva a povinnosti byli povinni převzít všichni nově vzniklí zaměstnavatelé, a to každý z nich v plném rozsahu. V projednávané věci odvolací soud dovodil, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně přešla po rozdělení O. ú. n. z. v P. nejprve na P. v P. u. a posléze na příspěvkovou organizaci Ú. p. N. M. – j. a na žalovanou 1); i když nebyly soudu předloženy doplňky delimitačního protokolu, který byl " přijat" po zrušení OÚNZ P., a i když tak " z žádného listinného důkazu nebylo možné dovodit, na jaký nástupnický subjekt přešla povinnost odškodnění pracovněprávních nároků ze zaniklých pracovněprávních vztahů" , učinil uvedený závěr z výpovědi svědkyně JUDr. V. J. Uvedený závěr odvolacího soudu zpochybňuje dovolatelka námitkou, že ve skutečnosti z provedených důkazů nevyplývá, tedy že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že svědek, kterému soud uvěřil, je nevěrohodný, že soud měl považovat výpověď některého svědka za " účelovou" , že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout. Skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že v souvislosti s rozdělením Obvodního ústavu národního zdraví v Praze 1 bylo rozhodnuto, že práva a povinnosti ze zaniklých pracovněprávních vztahů přejdou na právní předchůdkyni žalované 1), je založen na výpovědi svědkyně JUDr. V. J. v souladu se zákonem. Svědkyně JUDr. V. J. byla za řízení před soudy - jak je zřejmé z obsahu spisu - vyslechnuta dne 5.6.2003 před soudem prvního stupně a dne 24.2.2006 před odvolacím soudem. Z obou výpovědí svědkyně zejména vyplynulo, že pracovala jako " právnička a zástupkyně vedoucího odboru zdravotnictví" M. č. P. a že při delimitaci proběhlé v souvislosti rozdělení O. ú. n. z. v P. bylo rozhodnuto, že náhrady škod i za další nově vzniklé " organizace" (včetně škody vznikající žalobkyni) bude hradit P. v P. u. Výše uvedený závěr odvolacího soudu tedy má oporu v tomto důkazu a nezpochybňuje ho ani dopis příspěvkové organizace Ú. p. N. M. – j. ze dne 30.6.1995 adresovaný žalobkyni, neboť v něm uvedený důvod, proč jí přestává vyplácet " rentu" , nevypovídá nic spolehlivého o tom, jak bylo rozhodnuto o převzetí práv a povinností ze zaniklých pracovněprávních vztahů v souvislosti s rozdělením O. ú. n. z. v P. v roce 1991. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 1) proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. V dovolacím řízení vznikly žalované 3) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 17.690,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 6., § 10 odst. 3, § 16 a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 17.990,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka, která žalovanou 3) zastupovala, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalované 1) bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované 3) náklady v celkové výši 17.990,- Kč nahradila. Žalovaná 1) je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou 3) v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Ostatním úspěšným účastnicím za dovolacího řízení žádné náklady nevznikly. Nejvyšší soud proto - s výjimkou vztahu k žalované 1), vůči níž se řízení ve věci tímto rozsudkem nekončí [o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, mezi žalobkyní a žalovanou 1) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu] - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. rozhodl, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.