21 Cdo 346/2026

Rubrum

21 Cdo 346/2026-457 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně IVPS Group s. r. o. se sídlem v Hostivicích, Nádražní č. 271, IČO 24257311, zastoupené Mgr. Kateřinou Mehed, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 1153/13, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Amforová 1891, Praha 5 se sídlem v Praze 5, Amforová č. 1891/32, IČO 01775201, zastoupenému Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, o 563 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 270/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2025, č. j. 55 Co 238/2025-439, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 346,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Poupěte, advokáta se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2025, č. j. 55 Co 238/2025-439, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 2025, č. j. 31 C 270/2022-397, kterým byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 563 500 Kč s příslušenstvím (výrok I) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II), ve výroku I tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kompenzační námitka žalovaného v rozsahu 656 751 Kč, představující smluvní pokutu za prodlení zhotovitele (žalobkyně) s dokončením díla, je po právu.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to výslovně proti oběma výrokům. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky „určitosti a srozumitelnosti započtení více vzájemných pohledávek“, dále namítla, že se odvolací soud „dopustil porušení ústavně zaručených práv a svobod“ tím, že „se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by dokazování sám zopakoval. A rovněž své rozhodnutí řádně neodůvodnil“. Ve vztahu k otázce určitosti a srozumitelnosti započtení poukázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu „sp. zn. 23 Cdo 2901/2021“, ve vztahu k další námitce poukázala na postup odvolacího soudu, který „nevzal při posuzování této věci do úvahy všechna skutková zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně, a změnil bez provádění dalšího dokazování či zopakování dokazování závěr soudu prvního stupně týkající se existence nároku žalovaného na smluvní pokutu“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

7. Ve vztahu k první otázce žalobkyně přehlédla, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o započtení více aktivních pohledávek žalovaného proti jedné pasivní pohledávce žalobkyně, neboť odvolací soud posuzoval existenci započtení jedné aktivní pohledávky žalovaného z titulu smluvní pokuty v celkové výši 675 751 Kč proti pohledávce žalobkyně, uplatněné v tomto řízení ve výši 563 500 Kč (srovnej bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na řešení dovoláním přednesené otázky určitosti započtení více aktivních pohledávek proti jedné pasivní tak rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo; skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

8. V rozsudku ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 31 Cdo 213/2026, se Nejvyšší soud mimo jiné zabýval problematikou výkladu právního jednání; poukázal na to, že při výkladu právního jednání tedy soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího (resp. společný úmysl jednajících stran), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč.].

9. Pakliže tedy odvolací soud podrobil výkladu právní jednání žalovaného (jeho kompenzační námitku) – viz bod 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – a dospěl k závěru o určitosti této námitky (a jejím obsahu), je tento jeho závěr v souladu s výše uvedeným rozsudkem.

10. Ve vztahu k druhé námitce dovolatelky je zapotřebí poukázat na bod 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž poukazuje na správnost a úplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně.

11. Nelze tak dovodit závěr, že se odvolací soud odchýlil od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, aniž by sám dokazování zopakoval (§ 213 o. s. ř.).

12. Námitka dovolatelky, že „… odvolací soud nevzal při posuzování této věci do úvahy všechna skutková zjištění, z nichž vycházel soud prvního stupně …“, tak představuje prostou polemiku s právním závěrem odvolacího soudu o existenci pohledávky žalovaného z titulu smluvní pokuty, aniž by dovolatelka formulovala, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která otázka (na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo která otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.

13. Dovolací soud v takové souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

14. V dalším textu dovolání dovolatelka podrobuje kritice skutkový závěr odvolacího soudu o splatnosti pohledávky z titulu smluvní pokuty. Jde tak o námitku proti skutkovým zjištěním soudu, která ovšem není způsobilým dovolacím důvodem.

15. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

16. K námitce dovolatelky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

17. Nejvyšší soud po zvážení všech okolností věci nakonec dospěl k závěru, že námitka není opodstatněná.

18. Předně je nutno poukázat na to, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).

19. Byť je nutno připustit deficit odůvodnění rozsudku odvolacího soudu přinejmenším ve vztahu k důvodům, ze kterých by bylo možno dovodit existenci a splatnost započítávané pohledávky (s ohledem na skutkové závěry, které převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně a které byly prezentovány zejména v bodě 47 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tento deficit, jak vyplývá z odůvodnění dovolání, nebránil dovolatelce v uplatnění jejich práv; dovolatelka si jednoznačně problém uvědomovala (citujíc bod 47 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a poukazujíc na problém existence a splatnosti pohledávky použité k započtení – viz strana 4 in fine a strana 5 obsahu dovolání), nedokázala jej však „přetavit“ do přípustného dovolacího důvodu (viz body 12 a 13 odůvodnění tohoto rozhodnutí). Na tomto místě je nutno zopakovat, že dovolací soud si otázku přípustnosti dovolání není oprávněn vymezit sám, nýbrž musí vycházet z toho, jak ji vymezí sám dovolatel a tomu též přizpůsobit meze přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu (právní otázku k přezkumu dovolatelem vymezenou).

20. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i z hlediska závěrů nálezové judikatury Ústavního soudu (za všechny srovnej velmi ilustrativní nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. III. ÚS 333/25, a judikaturu tam uvedenou) dovolání není přípustné, neboť předpoklady přípustnosti, jak jsou v dovolání vymezeny, nesplňují požadavky ustanovení § 237 o. s. ř.

21. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

22. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 8. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu