21 Cdo 3539/2015

Plný text

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: zrušeno Datum rozhodnutí US: 20.9.2016 21 Cdo 3539/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce ALKADO, spol. s r. o. se sídlem v Brně, Mezírka č. 1, IČO 60713879, zastoupeného JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, za účasti Ing. R. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Jaromírem Saxlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní č. 567/33, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 8/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2015 č. j. 5 Co 12/2015-64, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 5. 2015 č. j. 5 Co 12/2015-64 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v závěru, že navrhovaný vklad nebyl odůvodněn obsahem předložených listin [srov. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“)], neboť podle kupní smlouvy ze dne 11. 12. 2012 byly převáděny dvě budovy (rozestavěná budova na pozemku parc. č. 3090/152 a rozestavěná budova na pozemku parc. č. 3090/150 v k. ú. L.), avšak podle návrhu na vklad měl být proveden zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí k jedné budově (rozestavěné budově na pozemku parc. č. 3090/152 a na pozemku parc. č. 3090/150 v k. ú. L.), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 a v něm vyjádřený právní názor, že slovně vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze vykládat podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem, a že výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002 sp. zn. 33 Cdo 512/2000 a v něm vyjádřený právní názor, že, je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Namítá-li dovolatel, že se soudy nezabývaly otázkou platnosti kupní smlouvy, pak přehlíží, že katastrální úřad v řízení ve věci povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a stejně tak i soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, zkoumá právní úkon, na jehož podkladě má být právo do katastru zapsáno, jen z hledisek taxativně vypočtených v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., a že předmětem zkoumání katastrálního úřadu (a stejně tak i soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu) proto nejsou všechny aspekty platnosti posuzovaného právního úkonu (srov. zejména ustanovení § 37 a násl. obč. zák.), ale jen ty z nich, které jsou uvedeny v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. Cpjn 38/98, které bylo uveřejněno pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, který byl uveřejněn pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2580/2011). V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (namítá-li vadu řízení spočívající v tom, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozsudku v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. října 2015 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu