21 Cdo 410/2019

Plný text

21 Cdo 410/2019-355 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně P. B., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky č. 53, proti žalované RUDOLF JELÍNEK a.s., se sídlem ve Vizovicích, Razov č. 472, IČO 49971361, zastoupené Mgr. Dagmar Maršíkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Ševcovská č. 3246, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 66/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. září 2018 č.j. 22 Co 168/2018-328, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dagmar Maršíkové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Ševcovská č. 3246. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4.9.2018 č.j. 22 Co 168/2018-328 není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce počátku běhu prekluzivní lhůty pro rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce srov. k obsahově shodné dřívější právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.3.1998 sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 743/2007, uveřejněný pod č. 83 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, v nichž byl přijat právní názor, že dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl; k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2014 sp. zn. 21 Cdo 1496/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2017 sp. zn. 21 Cdo 1096/2017, z nichž – mimo jiné – vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, nýbrž že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení pracovních povinností v konkrétní věci, přičemž je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou nebo morální] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Namítá-li dovolatelka, že ji žalovaná neupozornila na zjištěné nedostatky a neumožnila jí zjednat nápravu vytýkaného stavu, potom přehlíží, že takový postup zaměstnavatele není hmotněprávním předpokladem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce; zaměstnavatel může důvodně přistoupit k tomuto opatření tehdy, jestliže se zaměstnanec – tak jako žalobkyně v projednávané věci - dopustil porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby ho dále zaměstnával, aniž by předtím musel zaměstnanci vytknout jeho pochybení a upozornit ho na možnost rozvázání pracovního poměru. V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. (zpochybňuje-li skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že se žalovaná dozvěděla o vytýkaném jednání žalobkyně až po 13.1.2014, a předestírá-li vlastní hodnocení důkazů), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat. Bez významu jsou rovněž doslovné citace dovolatelky z listinných důkazů, které nebyly v průběhu řízení provedeny, z nichž žalobkyně dovozuje „zjevnou opožděnost“ okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť se jedná o nové skutečnosti a důkazy, které v dovolání nelze uplatnit (§ 241a odst. 6 o.s.ř.). Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. konečně nemůže založit ani námitka žalobkyně, že nebyl proveden žalobkyní navržený důkaz čtením výpovědí svědků L. a S. ze souběžného řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 65/2015. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 3. 2019 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu