Nejvyšší soud · Usnesení

21 Cdo 4714/2018

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2019-03-12 · ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4714.2018.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně podmínek pro vrácení neprávem vyplacených částek. Žalovaný nesouhlasil se skutkovým zjištěním, že musel předpokládat omyl ve vyplacení peněžitého plnění, což však nezakládá přípustnost dovolání.

Citované zákony (4)

Plný text

21 Cdo 4714/2018-131 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje, příspěvkové organizace se sídlem v Liberci I – Starém Městě, Klášterní č. 954/5, IČO 46744991, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, proti žalovanému S. F. N., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Gen. R. Tesaříka č. 256, o 159.141,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 21/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2018, č. j. 23 Co 172/2018-110, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 23 Co 172/2018-110, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce podmínek pro vrácení neprávem (omylem) vyplacených částek srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, v němž byl - mimo jiné - přijat právní názor, že zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor zaměstnavatele tím, že od zaměstnavatele přijal peněžité plnění („částky“) neprávem (tj. bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl), je povinen bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené, může si zaměstnanec bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu, přičemž rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel; k otázce dobré víry zaměstnance v době přijetí plnění, tedy k otázce, zda žalovaný (ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce) věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou, srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 839/2015, který byl uveřejněn pod č. 10/2016 v časopise Soudní rozhledy, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 740/2016] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Námitky, jimiž žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [dovolatel nesouhlasí se skutkovým zjištěním, které bylo na základě konkrétního posouzení okolností případu pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (že „žalovaný musel ze všech uvedených okolností předpokládat, že v rozsahu, v jakém byla žalobkyně povinna provést z přisouzeného plnění srážky na povinné zákonné odvody ve smyslu zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, došlo k vyplacení peněžitého plnění omylem“), a s hodnocením důkazů, na základě něhož odvolací soud k tomuto skutkovému závěru dospěl, předestírá své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 3. 2019 JUDr. Mojmír Putna předseda senátu

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (4)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.