21 Cdo 5034/2007
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil usnesení krajského a okresního soudu, protože rozhodnutí o náhradě škody vyplývá z pracovního poměru, který je soukromoprávní vztahem. Soud vysvětlil, že charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů je rovnost účastníků, na rozdíl od právně nerovného postavení ve veřejnoprávních vztazích. Závěr byl, že nárok na náhradu škody vznikl během pracovního poměru, i když tento poměr již skončil. Věc proto patří do pravomoci soudu podle § 7 odst. 1 o.s.ř. a musí být vrácena k dalšímu řízení.
Rubrum
21 Cdo 5034/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovanému P. P., o 2.874,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 315/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2007, č.j. 17 Co 198/2007-37, takto:
Výrok
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. března 2007, č.j. 7 C 315/2006-20 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Žalobkyně se domáhala, žalobou podanou dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve Vyškově, aby jí žalovaný zaplatil 2.874,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný vykonával u VÚ V. funkci velitele čety oprav speciální techniky, roty oprav techniky praporu a že „později jako občanský zaměstnanec“ uzavřel dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001 s velitelem VÚ V. čtyři písemné dohody o náhradě škody, nichž „uznal částky 1.508,- Kč, 682,- Kč, 804,- Kč a 1.230,- Kč za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni“ a zavázal se je uhradit ve lhůtách tam uvedených; z první pohledávky zaplatil pouze 1.350,- Kč a zbytek ve výši 2.874,- Kč žalobkyni dosud dluží. Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 15.3.2007, č.j. 7 C 315/2006-20 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena „Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru“, v němž zákon č. 221/1999 Sb. dává pravomoc jednat a rozhodovat služebnímu funkcionáři, a to „i po skončení doby trvání služebního poměru“. Ustanovení § 111 odst. 1 a § 144 zákona č. 221/1999 Sb. pak stanoví pro právní vztahy náhrady škody pravomoc k projednání a rozhodnutí věci služebním orgánům poté, co „vynaložené úsilí směřující k uzavření dohody k dobrovolné náhradě způsobené škody nebude úspěšné anebo jestliže sice byla dohoda uzavřena, ale dlužník podle ní neplní“. Z toho je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že „projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit“ (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29.8.2007, č.j. 17 Co 198/2007-37 usnesení soudu prvního stupně změnil „jen ve výroku III. tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena ministru obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“; „jinak“ usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích I. a II.“ (tj. ve výrocích o zastavení řízení a o nákladech řízení) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že právní vztah, ze kterého žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služebního poměru, v jehož rámci rozhodují služební orgány (§ 2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Předmětnou škodu „žalovaný způsobil žalobkyni jako voják z povolání, a proto na závěru, že jde o právní vztah ze služebního poměru, tedy vztah veřejnoprávní, nemůže nic změnit ani to, že následné dohody o náhradě škody a o uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec žalobkyně“. Jde o závazky vzniklé při výkonu služebního poměru nebo v přímé souvislosti s ním a – jak odvolací soud dále uvedl – „následné dohody o uznání závazku a o náhradě škody nemohou změnit jejich povahu na závazky soukromoprávní“, protože tyto úkony „mají pouze akcesorickou povahu a mají význam zejména z hlediska promlčení závazku“. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „v daném případě se nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ust. § 7 odst. 1 o.s.ř.“ a že „pravomoc k projednání této věci není soudu svěřena ani podle ust. § 7 odst. 3 o.s.ř.“. V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že není správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci není dána pravomoc soudů podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Podle jejího názoru odvolací soud „vytvořil nesprávnou a ničím nepodloženou konstrukci“, že žalovaný způsobil škodu žalobkyni jako voják z povolání, a že proto na závěru, že jde o právní vztah ve služebním poměru nemůže nic změnit ani to, že následné Dohody o náhradě škody a uznání závazku měl žalovaný uzavřít již jako občanský zaměstnanec. Z textu žaloby, pracovní smlouvy mezi žalovaným a Českou republikou – Ministerstvem obrany ze dne 29.9.2000, ze všech čtyř dohod o náhradě škody, které žalovaný uzavřel, i podle dalších předestřených důkazů podle mínění dovolatelky „jednoznačně vyplývá“, že žalovaný byl v době, kdy způsobil škody, občanským zaměstnancem Ministerstva obrany České republiky a že tedy „škody způsobil až po skončení služebního poměru a na jiné funkci, než kterou vykonával jako voják z povolání“. Ke vzniku škody „v žádném případě nedošlo v době, kdy byl žalovaný ještě vojákem z povolání, naopak k ní došlo až v době, kdy již nepochybně vojákem z povolání nebyl, ale naopak byl občanským zaměstnancem v VÚ V. v pracovněprávním vztahu“. Žalobkyně proto dovozovala, že v daném případě se nejedná o nárok vyplývající ze služebního poměru, který by se řídil příslušnými ustanoveními zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, „ale jednoznačně o nárok vyplývající z pracovněprávních vztahů, kdy je náhrada škody řešena v Hlavě osmé tehdy platného zákoníku práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podmínkou pravomoci soudu ve smyslu zmíněných ustanovení tedy je, jak z toho správně vycházejí rovněž soudy obou stupňů, aby uplatněný nárok byl podle své povahy nárokem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů (občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních či obchodních) je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů. V projednávané věci žalobkyně ve své žalobě, podané dne 22.3.2006 u Okresního soudu ve Vyškově, požadovala po žalovanému, aby jí zaplatil peněžité plnění (náhradu škody) ve výši 2.874,- Kč na základě (z titulu) „čtyř písemných Dohod o náhradě škody“ dne 10.4.2001, 6.11.2001, 10.12.2001 a 17.12.2001, v nichž „uznal“ konkrétní částky „za svůj dluh co do důvodu a výše vůči žalobkyni“, avšak ve sjednaných termínech splatnosti je žalobkyni uhradil pouze zčásti, a zbytek (žalovanou částku) jí dosud dluží. Způsob, jakým žalobkyně vůči žalovanému uplatnila předmětný nárok, tj. žaloba ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti, je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Ze žaloby je však současně patrno, že žalobce předtím než jako „jako občanský zaměstnanec“ uzavřel „s velitelem VÚ V.“ zmíněné dohody o náhradě škody, „vykonával (jako voják z povolání) u VÚ V. funkci velitele čety oprav speciální techniky, roty oprav techniky praporu“. Protože služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. § 5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších změn a doplňků), je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení, je třeba odvolacímu soudu přisvědčit, že z hlediska existence pravomoci soudu v projednávané věci je významné zjištění, v jakém období vznikla (resp. byla zjištěna) škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá. Období, v jakém žalovaný uzavřel dohody o náhradě škody, tedy okolnost, že je uzavřel „prokazatelně v době, kdy byl jako občanským zaměstnanec v pracovním poměru“, není – jak se mylně domnívá dovolatelka – z tohoto hlediska podstatná. Z obsahu spisu vyplývá (zejména z vylíčení údajů o škodních událostech uvedeném v odvolání žalobkyně ze dne 6.4.2007 a z listinných důkazů založených ve spise), že žalovaný poté, co byl podle ustanovení § 19 odst. 1 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb. (ve znění účinném do 31.12.2000) propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání, uzavřel s žalobkyní (v té době „V. s., zastoupenou velitelem Vojenské akademie ve V.“) pracovní smlouvu, na základě níž nastoupil dne 1.10.2000 do práce (jako občanský zaměstnanec) do funkce „30 - mistr“. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá po žalovanému náhrady škody z více škodních událostí se samostatným skutkovým základem. Jednotlivé škody byly žalobkyní zjištěny dne 2.4.2001 (škoda na majetkovém uskupení 3.0 – PHM, provozní hmoty a plyny a 4.1 – materiál všeobecného použití v celkové výši 1.508,- Kč), dne 5.11.2001 [škoda na majetkovém uskupení 2.1 – materiál osobního použití (1 ks opasek popruhový vz. 95, 1 ks řemen vz. 95 a 1 ks blůza pracovní vz. 92) a 4.1 – materiál všeobecného použití (2 ks soupravy nástr. nářadí příruční) v celkové výši 682,- Kč], dne 10.12.2001 [škoda na majetkovém uskupení 4.2 – stavební a opevňovací materiál (2 ks regálu kovového na výstroj a výzbroj) v celkové výši 804,- Kč] a dne 17.12.2001 [škoda na majetkovém uskupení 2.1 – materiál osobního použití (1 ks kalhoty pracovní vz. 92, 1 ks blůza pracovní vz. 92, 1 ks svetr vz. 95) v celkové výši 1.230,- Kč]. Z uvedených skutkových okolností se podává, že škoda, jejíchž náhradu žalobkyně v tomto řízení po žalovaném uplatňuje, byla ve všech případech zjištěna, a podle tvrzení žalobkyně vznikla, v době, kdy již mezi žalobkyní a žalovaným existoval pracovněprávní vztah (pracovní poměr). Za tohoto stavu je zatím odůvodněn závěr, že se v daném případě jedná o věc vyplývající z pracovního poměru účastníků, u níž – jak vyplývá z výkladu podaného shora – je podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. dána pravomoc soudu, a věc je třeba posuzovat jako pracovněprávní nárok podle příslušných ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném nejpozději do 31.3.2002), i když ke dni 31.12.2001 pracovní poměr mezi žalovaným (škůdcem) a žalobkyní (poškozenou zaměstnavatelkou) již skončil (k problematice právního režimu pracovněprávních vztahů srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněného pod č. 60 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Kdyby ovšem bylo v řízení dodatečně zjištěno, že žalobkyni (státu) začala vznikat předmětná škoda (případně její část) ještě v době, kdy žalovaný působil u žalobkyně ve služebním poměru jako voják z povolání, pak - bez ohledu na skončení služebního poměru – půjde o veřejnoprávní věc vyplývající ze služebně právních vztahů účastníků, jejíž projednání a rozhodnutí zákon nesvěřuje soudu ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.4.2006, sp. zn. 21 Cdo 2105/2005, uveřejněný pod č. 127 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2008 JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu