21 Cdo 648/2016

Plný text

21 Cdo 648/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně

I. R., zastoupené JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara

II. č. 121/34, proti žalované Nemocnici České Budějovice, a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, B. Němcové č. 585/54, IČO 26068877, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční č. 489/7A, o 76 497 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 353/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. října 2015 č. j. 19 Co 1737/2015-83, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2015 č. j. 19 Co 1737/2015-83 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cdo 353/2002, v nichž byl vysloven právní závěr, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 1. 2007 srov. ustanovení § 208 zákoníku práce) jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat, jakož i odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2315/2000 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, z nichž vyplývá, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 odst. 1 zákoníku práce (s účinností od 1. 1. 2007 podle ustanovení § 208 zákoníku práce); k otázce procesní povinnosti účastníka řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení a k otázce důkazního břemene srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm vyslovený právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a v němž dovolací soud uzavřel, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch, a že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Zpochybňuje-li žalobkyně skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobkyně „neprokázala, že byla schopna konat jinou práci, na kterou ji žalovaná, ač mohla, nepřevedla“, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. dubna 2016 JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu