21 Cdo 733/2026

Rubrum

21 Cdo 733/2026-1086 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné LENDIGO Services s. r. o. (dříve Legal Interest s. r. o.) se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Slezská č. 2127/13, IČO 17846099, zastoupené Mgr. Davidem Urubou, advokátem se sídlem v Holešově, Nerudova č. 330/4, proti povinným 1) L. K., a 2) I. K., oběma zastoupeným Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernerova č. 444, pro 3 420 688,11 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 34 EXE 673/2017, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. října 2025, č. j. 18 Co 228/2024-1051, takto:

Výrok

I. Usnesení krajského soudu (s výjimkou výroku I, ve kterém se zamítá návrh oprávněného ze dne 30. 9. 2025, aby do řízení namísto dosavadního oprávněného vstoupil nový oprávněný CMF Devpro 5 s. r. o., IČO 19216912, sídlem Olomouc, Dobrovského 910/2) se mění tak, že se usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. června 2024, č. j. 34 EXE 673/2017-524, potvrzuje.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinným na náhradě nákladů odvolacího řízení 11 107,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Smutného, advokáta se sídlem v Pardubicích, Pernerova č.

444.

III. Oprávněná je povinna zaplatit povinným na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 553,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Smutného, advokáta se sídlem v Pardubicích, Pernerova č. 444.

Odůvodnění

1. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 7. 2016, č. j.49 C 203/2015-133, byl [k návrhu zástavní věřitelky Leemon Interactive, s. r. o. (právní předchůdkyně oprávněné) proti zástavním dlužníkům L. K. a I. K. (povinným)] nařízen soudní prodej zástavy, a to pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY (víceúčelová stavba), zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky ve výši 3 420 688,11 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 652 699,82 Kč, se smluvním úrokem ve výši 9,15 % p.a. z částky 3 420 688,11 Kč od 23. 6. 2016 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 3 420 688,11 Kč od 23. 6. 2016 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2017, č. j. 8 Co 62/2017-167, bylo uvedené usnesení okresního soudu ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy potvrzeno, změněno ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

2. Okresní soud v Pardubicích pověřením ze dne 15. 5. 2017, č. j. 34 EXE 673/2017-22, rozhodl o nařízení exekuce podle vykonatelného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 7. 2016, č. j. 40 C 203/2015-133, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2017, č. j. 8 Co 62/2017-167, a vedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Trojanovského, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek.

3. Podáním ze dne 19. 6. 2017 (postoupeným Okresnímu soudu v Pardubicích dne 17. 7. 2017, v průběhu řízení doplněným) povinní navrhli zastavení exekuce. Návrh odůvodnili tím, že exekuovaná rozhodnutí nejsou „titulem pro exekuci podle exekučního řádu, ale pro soudní prodej zástavy v rámci výkonu rozhodnutí podle § 338 o. s. ř.“ Dalším důvodem pro zastavení exekuce je skutečnost, že vymáhaná pohledávka nebyla „platně zesplatněna“, neboť nebyla splněna podmínka pro zesplatnění stanovená v „odst. 1 úvěrové smlouvy“ spočívající v předchozím písemném upozornění, které povinným nebylo nikdy doručeno. Rovněž pak poukázali na to, že předmětný dluh hradili postupnými splátkami po 40 000 Kč, a to i po zahájení exekuce, přímo oprávněné a byli kompetentní určovat, na jakou část dluhu bude plnění započítáno. Povinní učinili nesporným, že k datu 29. 11. 2013 byla jistina po splatnosti ve výši 52 813,25 Kč, jistina do splatnosti ve výši 3 367 874,86 Kč a smluvní úrok ve výši 203 346,19 Kč. Naopak sporovali sankční úrok ve výši 18 376,30 Kč a poplatky v částce 2 700 Kč. Shrnuli, že bance zaplatili 1 813 844,27 Kč a k datu 30. 4. 2019 uhradili celkem 5 610 111 Kč. Exekuční návrh označili za zneužití práva.

4. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 16. 2. 2022, č. j. 34 EXE 673/2017-343, exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, pod sp. zn. 143 EX 605/17 v rozsahu částky 164 101 Kč se smluvním úrokem ve výši 9,15 % z částky 920 000 Kč od 25. 4. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 920 000 Kč od 25. 4. 2017 do zaplacení zastavil (výrok I), návrh povinných na úplné zastavení exekuce zamítl (výrok II) a uložil povinným nahradit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení o zastavení exekuce v částce 8 275 Kč (výrok III). Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování (mimo jiné) zjistil, že úvěrovou smlouvou č. XY ze dne 25. 6. 2008 Raiffeisenbank a. s. (dále jen „banka“) poskytla povinným neúčelový hypoteční úvěr v částce 3 605 000 Kč se splatností v 240 pravidelných měsíčních splátkách (20 let) k 14. dni v měsíci po 35 580,88 Kč zahrnujících jistinu a úrok, že mezi smluvními stranami byla sjednána úroková sazba 10,33 % ročně s fixací na tři roky, poplatek za poskytnutí úvěru 108 150 Kč a poplatek za správu úvěru dle aktuálního sazebníku banky, že současně bylo dohodnuto zajištění úvěru zástavou a že bylo ujednáno, že banka je oprávněna při porušení smlouvy po předchozím písemném upozornění uplatnit „Opatření dle čl. III.7 obchodních podmínek“ (odstoupení od smlouvy), jež tvoří nedílnou součást smlouvy (viz čl. 8.1 a 9.5); povinní úvěr čerpali ve dvou částkách po 2 000 000 Kč a 1 605 000 Kč. Po výzvách k plnění ze dne 21. 5. 2013 a 24. 6. 2013 banka zaslala povinnému 1) doporučeně třetí výzvu k plnění ze dne 8. 7. 2013, ve které rekapitulovala průběh řešení pohledávky a nabídla „poslední šanci“ před zesplatněním úvěru (při celkové dlužné částce ke dni 4. 7. 2013 ve výši 83 165,50 Kč včetně poplatku za prodlení 1 000 Kč) k úhradě nejpozději do 12. 7. 2013 s upozorněním, že v opačném případě bude přistoupeno k soudnímu či exekučnímu řízení. Povinný 1) dne 11. 6. 2013 doručil bance oznámení o ukončení úvěrové smlouvy v souvislosti s nevyhovující úrokovou sazbou a požádal o zrušení fixace úrokové sazby, neboť zamýšlí úvěr zcela nebo částečně splatit. Výzvou ze dne 21. 1. 2014 advokátka zmocněná právní předchůdkyní oprávněné Leemon Interactive, s. r. o. oznámila povinné 2) postoupení předmětné pohledávky a z důvodu prodlení úhrad splátek úvěru pak (s odkazem na čl. III.7.1 produktových podmínek) vyzvala k úhradě celé dlužné částky vyčíslené k datu 29. 11. 2013 ve výši 3 645 110,60 Kč do 31. 1. 2014; následující žádosti povinných o splátkový kalendář nebylo vyhověno. Soud prvního stupně předně poukázal, že „exekuční řád (zákon č. 120/2001 Sb.)“ exekuci prodejem zástavy přímo upravuje v § 59 odst.

3. Za stěžejní považoval otázku, zda došlo k zesplatnění dluhu. Pokud povinní přestali od května 2013 hradit sjednané splátky, pak svým prodlením zapříčinili, že banka v souladu s úvěrovou smlouvou a obchodními podmínkami přistoupila k odstoupení od úvěrové smlouvy a dluh zesplatnila, že „minimálně“ třetí výzva ze dne 8. 7. 2013 byla povinnému 1) zaslána „prostřednictvím pošty“ (prokázáno archem odeslané pošty) a v souladu s obchodními podmínkami (dle čl. IV.1.6) byla zásilka doručena třetím pracovním dnem po odeslání, tj. ve středu 11. 7. 2013 K řádnému zesplatnění dluhu došlo na základě výzvy advokátky zmocněné právní předchůdkyní oprávněné ze dne 21. 1. 2014 k datu 31. 1. 2014. Soud prvního stupně dovodil, že povinní uzavírali úvěrovou smlouvu jako spotřebitelé, byli označeni jménem a rodným číslem, jednalo se o neúčelový úvěr, a že „je třeba vycházet ze zákonné úpravy § 330 odst. 2 obchodního zákoníku, kdy povinní si (do doby zahájení exekuce) výslovně určili, které dílčí splátky jsou plněním na jistinu dluhu“. „Jiná situace“ podle soudu prvního stupně „nastala okamžikem zahájení exekuce, kdy dlužník již nemůže určit, nač má být plněno, neboť taková platba má stejné účinky jako peněžité plnění získané jedním ze způsobů uvedených v § 59 odst. 1 exekučního řádu“. Na základě znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika byl zjištěn zůstatek dluhu povinných k datu zahájení exekuce (4. 5. 2017) ve výši 4 041 695,14 Kč (o 164 101 Kč méně než podle exekučního návrhu), z toho na jistině po splatnosti 2 500 688,11 Kč, na smluvním úroku 1 077 201,94 Kč a na sankčním úroku 463 805,09 Kč, k čemuž náleží také smluvní úrok ve výši 9,15 % z částky 2 500 688,11 Kč (nikoliv 3 420 688,11 Kč) od 25. 4. 2017 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 2 500 688,11 Kč (nikoliv 3 420 688,11 Kč) od 25. 4. 2017 do zaplacení.

5. K odvolání povinných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. 18 Co 114/2022-388, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně konstatováním, že „exekuce prodejem zástavy na základě usnesení soudu nařizujícího soudní prodej zástavy patří mezi zákonné způsoby vedení exekuce, o čemž nevyvstaly v judikatuře vyšších soudů žádné pochybnosti“ (bod 11 odůvodnění). V řízení „bylo prokázáno odeslání přinejmenším třetí výzvy povinnému doporučenou poštou potvrzenou v podacím archu … právní úprava účinná v době doručení předmětné písemnosti nebyla totožná s právní úpravou doručování písemností soudu, jak se povinní podle obsahu odvolání mylně domnívají“, jelikož (s ohledem na § 45 odst. 1 tehdy účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) „projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde“; „zásilka s právním úkonem musela být odeslána na adresu, kde se dostala do sféry dispozice adresáta, který měl možnost si ji vyzvednout, ať již této možnosti využil či nikoliv“, a proto nebylo „povinností banky ani jiného účastníka občanskoprávních nebo obchodních vztahů, aby veškeré své písemnosti zasílal adresátovi s doručenkou (dodejkou)“ (bod 12 odůvodnění). Konečně „započítávání plnění povinných na jistinu a příslušenství pohledávky do doby zahájení exekuce bylo okresním soudem vyřešeno ve prospěch povinných“ (bod 13 odůvodnění) a soud prvního stupně „správně od data zahájení exekuce nevycházel již z § 330 obchodního zákoníku, podle kterého náleželo povinným právo určit, nač má být plněno. Na plnění vymožené v exekuci se použije postup uvedený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1125/2010“ (bod 15 odůvodnění).

6. Pověřený exekutor JUDr. Jiří Trojanovský, LL.M., vydal dne 6. 4. 2023, pod č. j. 143 EX 00605/17-205, oznámení, že jeho pověření k vedení exekuce zcela zaniklo, neboť exekuce byla usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2022, č. j. 34 EXE 673/2017-343, částečně zastavena a ve zbývajícím rozsahu byla pohledávka oprávněné (jakož i její příslušenství, náklady exekuce a náklady oprávněné) vymožena, a že provedením exekuce zanikly veškeré účinky zahájené exekuce a všech rozhodnutí soudního exekutora, vydaných v této exekuční věci na základě pověření k vedení exekuce.

7. K dovolání povinných Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 21 Cdo 172/2023-445, odmítl dovolání povinných proti usnesení krajského soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2022, č. j. 34 EXE 673/2017-343, ve výroku III, a usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2022, č. j. 34 EXE 673/2017-343, ve výrocích II a III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Uvedl, že nepřehlédl oznámení pověřeného exekutora ze dne 6. 4. 2023 o skončení exekuce, že se však jedná o tzv. přednostní důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, která již skončila vymožením, neboť je to k ochraně zájmů povinných. Dovolací soud dospěl k závěru, že účinky doručení hmotněprávního úkonu [výzvy ze dne 8. 7. 2013, kterou banka téhož dne poslala povinnému 1) a nabídla mu „poslední šanci“ před splacením úvěru nejpozději do 12. 7. 2013 s tím, že v opačném případě bude přistoupeno k exekučnímu řízní] jsou spojeny s okamžikem, kdy byla zásilka uložena u pošty, měl-li adresát objektivně možnost se s ní seznámit, že za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nebylo možno platně sjednat, že projev vůle vůči nepřítomné smluvní straně působí bez ohledu na to, zda se dostal do sféry dispozice adresáta (aniž měl adresát objektivní možnost se s obsahem projevu vůle seznámit), a to ani prostřednictvím smluvního ujednání zakládajícího právní fikci doručení písemnosti, takové smluvní ujednání je pro rozpor se zákonem neplatné (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Vytknul soudům obou stupňů, že při posuzování, zda byla splněna podmínka pro „platné zesplatnění dluhu“, soudy nezjišťovaly, zda písemnost byla doručovatelem povinnému 1) předána, vhozena do domovní nebo jiné jím užívané schránky, popř. zda se jiným způsobem dostala do sféry jeho dispozice.

8. Okresní soud v Pardubicích poté usnesením ze dne 26. 6. 2024, č. j.34 EXE 673/2017-524, exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, pod sp. zn. 143 EX 605/17 zastavil (výrok I), oprávněné uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Trojanovskému, LL.M., náklady exekuce v částce 467 691,95 Kč (výrok II), uložil oprávněné nahradit povinným náklady řízení ve výši 104 350,40 Kč (výrok III), uložil oprávněné nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení o zastavení exekuce v částce 8 275 Kč (výrok IV), zrušil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 1. 2023, č. j. 34 EXE 673/2017-424 (výrok V), a zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., dne 23. 3. 2023 pod č. j. 143 EX 00605/17-201 (výrok VI). Dovodil, že oprávněné se ani po poučení soudem nepodařilo prokázat, že by se, byť jen jedna z výzev banky, adresovaných povinnému 1), dostala do jeho dispozice a že by v souladu se smluvními ujednáními v úvěrové smlouvě došlo ze strany banky k písemnému upozornění povinných na jejich prodlení s úmyslem od smlouvy odstoupit a daný úvěr „zesplatnit“. Povinný 1) již v červnu 2013 (11. 6.) oznámil úmysl úvěr splatit a požádal o zrušení fixace úrokové sazby. Povinní pouze nesouhlasili se zesplatněním dluhu a žádali po novém věřiteli (postupníkovi) uzavření splátkového kalendáře. Žádali po bance vyčíslení zůstatku úvěru v prosinci 2013 i ke dni postoupení úvěrové smlouvy. Banka nechránila zájmy povinných jako spotřebitelů, naopak zakládá nepřípustnou rovnováhu v právech a povinnostech stran.

9. K odvolání oprávněné Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 27. 10. 2025, č. j. 18 Co 228/2024-1051, zamítl návrh oprávněné ze dne 30. 9. 2025, aby do řízení namísto dosavadní oprávněné vstoupila nová oprávněná CMF Devpro 5 s. r. o., IČO 19216912, sídlem Olomouc, Dobrovského 910/2 (výrok I), změnil usnesení okresního soudu tak, že zamítl návrh povinných na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, pod sp. zn. 143 EX 605/17 (výrok II), uložil povinným nahradit oprávněné náklady řízení před okresním soudem ve výši 9 250 Kč (výrok III), uložil povinným nahradit oprávněné náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 9 683 Kč (výrok IV), uložil povinným nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení o zastavení exekuce ve výši 8 275 Kč (výrok V) a rozhodl, že oprávněné se vrací z účtu Okresního soudu v Pardubicích záloha na náklady důkazu ve výši 15 000 Kč (výrok VI). Po zopakování a doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že „povinní se přinejmenším s 3. výzvou banky seznámili, když byla bankou prokazatelně odeslána povinnému na jeho adresu dne 8. 7. 2013“, „ztráta zásilky v průběhu poštovní přepravy z podací pošty na poštu adresáta nebyla tvrzena, uplatněna účastníkem ani nevyplývá z obsahu spisu, jedině tak by se zásilka nedostala do sféry dispozice adresáta“. Nebylo a v současné době nemůže být již zjištěno, jestli zásilka byla předána poštovním doručovatelem povinnému na jeho adrese, nebo byla uložena a vyzvednuta povinným na poště, anebo byla uložena a po skončení úložní doby vrácena odesílateli, ale v každém z těchto případů by došlo k hmotněprávnímu doručení, neboť by zásilka byla ve sféře dispozice povinného. Uzavřel, že „při doručování hmotněprávních jednání v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. postačovalo odesílání doporučenou zásilkou, která se dostala do sféry dispozice adresáta, což se při doručení 3. výzvy banky povinnému podle zjištěného skutkového stavu stalo“. Z uvedeného důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil.

10. Proti usnesení odvolacího soudu (výroků II–VI) podali povinní dovolání. Uvedli, že důvodem zrušení předchozích rozhodnutí okresního a krajského soudu Nejvyšším soudem bylo nesprávné právní posouzení otázky hmotného práva, zda smluvní ujednání v obchodních podmínkách banky, podle něhož se v případě doručování prostřednictvím pošty zásilka považuje za doručenou třetím pracovním dnem po odeslání, platně zakládá fikci doručení písemnosti dlužníku, a že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nebylo možno platně sjednat, že projev vůle vůči nepřítomné straně působí bez ohledu na to, zda se dostal do sféry dispozice adresáta, a to ani prostřednictvím smluvního ujednání zakládajícího právní fikci doručení písemnosti, a zavázal svým právním názorem soudy, aby v dalším řízení zjišťovaly, zda byla doručovaná písemnost doručovatelem povinnému předána, vhozena do domovní nebo jiné jím užívané schránky, popř. zda se jiným způsobem dostala do sféry jeho dispozice. Odvolací soud dovodil, že ztráta zásilky v průběhu poštovní přepravy nebyla tvrzena, že jedině v takovém případě by se nedostala do sféry dispozice adresáta a že v současné době již nemůže být zjištěno, jestli zásilka byla předána poštovním doručovatelem povinnému na jeho adrese, nebo jestli byla uložena a vyzvednuta povinným na poště nebo po skončení doby byla vrácena odesílateli. Za otázku hmotného práva povinní označili právní posouzení zjištěného skutkového stavu způsobem, že „přinejmenším zásilka banky obsahující 3. výzvu povinnému z 8. 7. 2013 s upozorněním na možnost odstoupení se dostala do sféry dispozice adresáta a ten tak měl možnost se s ní seznámit“. Toto právní hodnocení ale skutkovému stavu, tak jak byl zjištěn, neodpovídá. Doporučená zásilka banky ze dne 8. 7. 2013 se do sféry dispozice povinných před odstoupením od úvěrové smlouvy a zesplatněním dluhu nedostala, odstoupení ze strany právního předchůdce oprávněné bylo tak neplatným právním jednáním, úvěr se nestal splatným a exekuce byla nařízena neoprávněné. Navrhli napadené usnesení zrušit a věc vrátit.

11. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinných z důvodu nepřípustnosti, resp. nedůvodnosti odmítl in eventum zamítl.

12. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

13. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

15. V posuzované věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu na vyřešení otázky, zda se písemnost (výzva k plnění) ze dne 8. 7. 2013 zaslaná povinnému 1) bankou „prostřednictvím pošty“ dostala do sféry dispozice povinného 1), zda měl objektivní možnost se s obsahem projevu seznámit. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání povinných proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

16. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání povinných je opodstatněné.

17. Judikatura soudů dospěla k závěru, že soudní prodej zástavy jako právní prostředek zpeněžení zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodeje zástavy soudem), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce (exekučního návrhu) podle ustanovení § 37 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.

18. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) – v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních § 200y až 200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, které bylo uveřejněno pod č. 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ve vztahu k právní úpravě obsažené v ustanoveních § 353a až § 358 z. ř. s. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016). Povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 nebo § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a § 55 exekučního řádu).

19. V projednávané věci, jak výše uvedeno, Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí (usnesení ze dne 30. 11. 2023, č. j. 21 Cdo 172/2023-445) zavázal soudy, aby pro posouzení, zda byla splněna podmínka pro „platné zesplatnění dluhu“, zjišťovaly, zda písemnost byla doručovatelem povinnému 1) předána, vhozena do domovní nebo jiné jím užívané schránky, popř. zda se jiným způsobem dostala do sféry jeho dispozice, neboť za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nebylo možno platně sjednat, že projev vůle vůči nepřítomné smluvní straně působí bez ohledu na to, zda se dostal do sféry dispozice adresáta.

20. Po zopakování a doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že „má za prokázanou skutečnost, že se povinní přinejmenším s 3. výzvou Raiffeisenbank a. s. dokonce i seznámili“, že „ztráta zásilky v průběhu poštovní přepravy z podací pošty na poštu adresáta nebyla tvrzena, uplatněna účastníkem řízení ani nevyplývá z obsahu spisu, jedině v takovém případě by se zásilka nedostala do sféry dispozice adresáta“. „Nebylo a v současné době nemůže být již zjištěno, jestli zásilka byla předána poštovním doručovatelem povinnému na jeho adrese, nebo jestli byla uložena a vyzvednuta povinným na poště anebo jestli byla uložena a po skončení úložní doby vrácena odesílateli, ale v každém z těchto případů by došlo k hmotněprávnímu doručení, neboť by zásilka byla ve sféře dispozice povinného.“ Odvolací soud uzavřel, že „při doručování hmotněprávních jednání v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. postačovalo odeslání doporučenou zásilkou, která se dostala do sféry dispozice adresáta, což se při doručování 3. výzvy Raiffeisenbank a. s. povinnému podle zjištěného skutkového stavu stalo“ (bod 28 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

21. Právní posouzení (závěr) odvolacího soudu (že se 3. výzva Raiffeisenbank a. s. dostala do sféry dispozice adresáta – povinného) je tak nejen v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že hmotněprávní úkon je třeba považovat za perfektní (doručený) okamžikem, kdy se adresát tohoto úkonu měl možnost s ním objektivně seznámit (jak je podrobně uvedeno v předchozím výše uvedeném rozhodnutím dovolacího soudu), ale především v rozporu se skutkovým závěrem (zjištěním) odvolacího soudu, že „nebylo a v současné době nemůže být již zjištěno, jestli zásilka byla předána poštovním doručovatelem povinnému na jeho adrese, nebo jestli byla uložena a vyzvednuta povinným na poště anebo jestli byla uložena a po skončení úložní doby vrácena odesílateli“.

22. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovou povahu mělo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř. – nyní § 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Rovněž v těchto případech (v tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.

23. Právní posouzení odvolacího soudu není správné, oprávněná byla řádně poučena o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (viz výzva soudu prvního stupně na č. l. 458 spisu a u jednání dne 17. 4. 2024), tuto povinnost (ani ve vztahu k řádnému tvrzení o skutečnosti zesplatnění dluhu) nesplnila, resp. rezignovala na její splnění (viz její podání na č. l. 477 spisu a rekce na výzvu u jednání dne 17. 4. 2024); oprávněná tak neprokázala, že by povinné na tuto skutečnost (zesplatnění dluhu) „předem písemně upozornila“, když nebylo prokázáno, že by se taková písemnost dostala do sféry dispozice povinných (povinného), což i sám odvolací soud připustil. Odvolací tak soud měl (v tzv. důkazní nouzi) rozhodnout v neprospěch oprávněné.

24. Protože, usnesení odvolacího soudu není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 234d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu (s výjimkou výroku I) tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, jímž zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., Exekutorský úřad Frýdek-Místek, pod sp. zn. 143 EX 605/17 (výrok I), oprávněné uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Trojanovskému, LL.M., náklady exekuce v částce 467 691,95 Kč (výrok II), uložil oprávněné nahradit povinným náklady řízení ve výši 104 350,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Josefa Smutného (výrok III), uložil oprávněné nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení o zastavení exekuce v částce 8 275 Kč (výrok IV), zrušil usnesení Okresní soud v Pardubicích ze dne 9. 1. 2023, č. j. 34 EXE 673/2017-424 (výrok V), a zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem JUDr. Jiřím Trojanovským, LL.M., dne 23. 3. 2023 pod č. j. 143 EX 00605/17-201 (výrok VI).

25. O náhradě nákladů za odvolací a dovolací řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinní měli ve věci plný úspěch, a mají proto proti oprávněné právo na náhradu nákladů potřebných před odvolacím a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

26. Povinným vznikly náklady za zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“); v řízení před odvolacím soudem činily náklady povinných dva úkony právní služby, jmenovitě vyjádření k odvolání ze dne 22. 2. 2025 a účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 10. 2025, tarifní hodnota úkonů právní služby v této věci činí 30 000 Kč (§ 9 odst. 1 AT), povinným náleží za jeden úkon právní služby náhrada 2 300 Kč (§ 7 bod 5 AT,) při zastupování dvou osob 4 140 Kč (§ 12 odst. 4 AT), spolu s paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Celkem tak povinným náleží náhrada nákladů odvolacího řízení (včetně DPH ve výši 21 %) ve výši 11 107,80 Kč.

27. V dovolacím řízení vznikly povinným náklady za zastoupení advokátem (podání dovolání) ve výši 5 553,90 (viz bod 26 odůvodnění tohoto rozhodnutí) a zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 4 000 Kč (č. l. 1079); celkem jim náleží náhrada nákladů dovolacího řízení (včetně DPH ve výši 21 %) ve výši 9 553,90 Kč.

28. Oprávněná je povinna náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 11 107,80 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 9 553,90 Kč zaplatit povinným k rukám advokáta Mgr. Josefa Smutného, který povinné v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li oprávněná povinnosti uložené jí tímto rozhodnutím, mohou se povinní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 31. 8. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu