21 Cdo 953/2025

Rubrum

21 Cdo 953/2025-273 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. V., zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova č. 1714/27, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava – městský obvod Vítkovice se sídlem úřadu městského obvodu v Ostravě – Vítkovicích, Mírové náměstí č. 516/1, IČO 00845451, zastoupenému Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 188/119d, o zaplacení 35 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 16/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2024, č. j. 16 Co 125/2024-224, takto:

Výrok

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 085,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vadima Rybáře, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova č. 1714/27.

Odůvodnění

1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2024, č. j. 16 Co 125/2024-224, v rozsahu výroků I a II, jimiž bylo rozhodnuto o věci samé, není přípustné pole § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Žalovaný předkládá Nejvyššímu soudu otázku, „zda odvolací soud mohl změnit svůj právní názor na řešení již pravomocně vyřešené předběžné právní otázky, navíc za situace, kdy neumožnil účastníkům řízení na tuto překvapivou změnu jakkoli reagovat“ (dále jen „otázka č. 1“), která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a otázku, „zda může soud na základě konstatování neplatnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.7.2018 o snížení osobního příplatku z částky 1.500 Kč na 500 Kč měsíčně, rozhodnout za žalovaného o tom, že osobní příplatek žalobkyně bude naopak zvýšen na částku 3.000 Kč měsíčně, tak jak v napadeném rozhodnutí učinil odvolací soud“ (dále jen „otázka č. 2“), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

3. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je (v jeho závěru, že „[o]dvolací soud tudíž není povinen pro další období od 2. 7. 2018, resp. od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020 vycházet ze závěru soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně spočívající v pozdním hlášení schodku v pokladně ve výši 2 000 Kč ze dne 2. 2. 2018 bylo oprávněným důvodem pro snížení jejího osobního příplatku o částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2018, nýbrž je oprávněn tuto otázku v rámci odvolacího přezkumu opětovně posoudit, a to samozřejmě s výjimkou pravomocného zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení částky 4 548 Kč, týkající se doplatku osobního příplatku za dobu od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla nyní dovolacím soudem posouzena jinak.

4. Soudní praxe stabilně zastává názor, že řešení otázky, která nebyla předmětem řízení a o níž proto soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, není pro soud v jiném řízení závazné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015, nebo již rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 7. 1965, sp. zn. 4 Cz 94/65, uveřejněné pod č. 61/1965 Sb. rozh. obč.). Současně potom platí, že tam, kde soudy v různých věcech mezi týmiž účastníky řeší jako předběžnou stejnou otázku, by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. mutatis mutandis např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod č. 50/2012 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 620/2012). Tyto závěry jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, který sice považuje z hlediska právní jistoty za zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž předběžných otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům, avšak tuto eventualitu a priori nevylučuje za předpokladu, že jsou rozdílné závěry řádně odůvodněny (srov. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07). Shodně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1037/2014.

5. Z uvedených závěrů potom vyplývá též možnost odlišného posouzení stejné předběžné otázky soudem v témže řízení poté, co o části uplatněného nároku při jiném posouzení této předběžné otázky již bylo mezi týmiž účastníky ve věci pravomocně rozhodnuto.

6. V projednávané věci odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (srov. Jeho body 18 až 27) náležitě vysvětlil změnu svého právního závěru při řešení předběžné otázky důvodnosti snížení osobního příplatku žalobkyně od 1. 4. 2018 z důvodu pozdního oznámení schodku v pokladně oproti řešení přijatému v jeho usnesení ze dne 5. 10. 2022, č. j. 16 Co 174/2022-125. Jeho postup proto shora uvedeným závěrům neodporuje.

7. Námitkou překvapivosti napadeného rozhodnutí (z důvodu, že odvolací soud neumožnil žalovanému reagovat na změnu jeho právního názoru o důvodnosti snížení osobního příplatku žalobkyně opatřením žalovaného ze dne 28. 3. 2018) žalovaný fakticky namítá existenci vady řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Námitka žalovaného o tomto údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015); správnost právního závěru, k němuž odvolací soud dospěl při konečném řešení předběžné otázky, žalovaný přezkumu dovolacího soudu neotevřel.

8. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti snížení osobního příplatku žalobkyně opatřením ze dne 28. 3. 2018 [že „ani jednání žalobkyně spočívající v pozdním hlášení schodku v pokladně ve výši 2 000 Kč ze dne 2. 2. 2018 nebylo oprávněným důvodem pro snížení jejího osobního příplatku o částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2018, neboť se jedná o jednorázové pochybení, resp. porušení pracovních povinností, které z povahy věci nemělo (nemohlo mít) za následek změnu ve výsledcích práce žalobkyně posuzovaných podle množství a kvality“] je navíc v souladu s ustálenými závěry dovolacího soudu přijatými k této otázce.

9. Soudní praxe dovodila, že okolnost, že zaměstnavatel rozhodl o přiznání osobního příplatku zaměstnanci a o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo odejmutí přiznaného osobního příplatku. Změní-li se podmínky stanovené pro poskytování osobního příplatku, může být změněna i jeho výše, popřípadě může být osobní příplatek zaměstnanci odebrán; zaměstnavatel je oprávněn posuzovat, zda důvody pro jeho poskytování trvají, popřípadě zda trvají důvody pro jeho poskytování v nezměněné výši. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a podmínkách) uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2 zákoníku práce, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžaduje jeho odnětí. Zaměstnanci uvedenému v ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce proto zaměstnavatel může snížit osobní příplatek jen v případě zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5 zákoníku práce) nebo v případě zmenšení rozsahu jeho pracovních úkolů a odejmout osobní příplatek mu může jen tehdy, přestane-li zaměstnanec dlouhodobě dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků posuzovaných podle množství a kvality nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 832/2012, nebo ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 2605/2024).

10. Otázka č. 1 tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

11. Otázku č. 2 žalovaný předkládá v souvislosti se závěry, jež odvolací soud učinil pro případ, že by „vycházel ze závěrů vyslovených v předchozím kasačním rozhodnutí“ (bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uvedené závěry byly tedy učiněny jen jako obiter dictum a rozhodnutí odvolacího soudu na nich nespočívá; z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

12. Žalovaný rozsudek odvolacího soudu napadl v „rozsahu všech jeho výroků“. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům III a IV, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, a v části, ve které směřuje proti výroku V, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

13. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. 7. 2026 JUDr. Pavel Malý předseda senátu