21 Cdo 993/2026

Rubrum

21 Cdo 993/2026-221 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně RJ Solution, s. r. o. se sídlem v Praze 10, Chudenická č. 1059/30, IČO 22257110, zastoupené Mgr. Martinou Bolčákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Radhošťská č. 1942/2, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Alešem Dvouletým , advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, o 672 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 9/2025, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2025, č. j. 51 Co 232/2025-199, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, č. j. 51 Co 232/2025-199, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2025, č. j. 27 C 9/2025-163, kterým byla žaloba co do částky 600 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I), žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 72 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III), ve výroku I tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 582 495 Kč s příslušenstvím; co do částky 17 505 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), výrokem II potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný nárok je třeba posoudit jako nárok vyplývající z tzv. následného regresu spoludlužníka s tím, že žalobkyně zaplatila na „… základě SoD 3. část ceny plnění v rámci první etapy výstavby ve splátkách … celkem 1 200 000 Kč, ač měla … plnit věřiteli částku 1 164 990 Kč …“. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikl vůči žalovanému následný nárok na rozvrhový regres do výše jeho podílu (1/2). Odvolací soud poukázal na „komentářovou literaturu“, podle níž „…při plnění poskytovaném věřiteli ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť …“.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to pouze proti výroku I. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešená, a to otázky, zda „… je pro stanovení výše regresní náhrady relevantní celý dluh nebo jeho splátky …“. Poukázal na to, že rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž vyšel odvolací soud) se vztahuje k situaci, kdy ještě nebyl splacen celý dluh („např. věc sp. zn. 33 Cdo 2622/2021“), kdežto v této věci se jednalo o regresní nárok, který byl uplatněn v době, ve které již byl dluh zcela zaplacen. Má za to, že v této situaci se spíše uplatní právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu „sp. zn. 29 Cdo 5469/2016“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil v napadeném výroku rozsudek soudu odvolacího a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

7. Rozhodnutí odvolacího soudu (vyřešení dovolatelem nastolené otázky podmínek uplatnění tzv. následného regresu) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

8. Uvedenou otázku je třeba i v současné době řešit – vzhledem k datu uzavření smlouvy o dílo (ze dne 12. 11. 2013) – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). K tomu srovnej ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 840/2022, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 387/2021, a ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1989/2024.

9. Především je nutno předeslat, že závěr odvolacího soudu o tom, že smlouvou o dílo ze dne 12. 11. 2013 byla ve vztahu k věřiteli (dodavateli díla) založena pasivní solidarita dlužníků (žalovaného a právní předchůdkyně žalobkyně, dále jen „objednatelé“) a že je nárok nutno posoudit jako nárok vyplývající z následného regresu mezi spoludlužníky, nebyl dovolatelem zpochybněn, a proto dovolacímu přezkumu nepodléhá.

10. Podle § 511 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odstavec 1). Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odstavec 2). Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní (odstavec 3).

11. K výkladu uvedeného ustanovení přijal Nejvyšší soud následující závěry.

12. Solidární závazek založený smlouvou má svůj rozměr jak ve vztahu mezi věřitelem a dlužníky, tak i mezi dlužníky navzájem (tzv. vnitřní vztah). Každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Splnil-li dlužník více, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015, a ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 31/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3851/2020). Následný regres nevznikne, pokud solidární dlužník splnil dluh pouze v rozsahu, který odpovídal jeho podílu na celém plnění, anebo jestliže jej vylučuje vnitřní spoludlužnický právní poměr založený dohodou spoludlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2004/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, a ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 867/2023).

13. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2622/2021, s odkazem na starší literaturu i judikaturu (rozsudek ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, rozsudek ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv, Občanský zákoník II., Komentář, C. H. BECK, 2. vydání, 2009, str. 1535 a násl.) přijal závěr, že „… jestliže dlužník splnil víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním (§ 511 odst. 3 obč. zák. – dnes § 1876 odst. 2 o. z.). Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť …“. Uvedený závěr byl však přijat v situaci, kdy jeden ze solidárně zavázaných spoludlužníků plnil dluh, který byl podle dohody s věřitelem splatný ve splátkách, a právě na tyto splátky jeden z dlužníků plnil, a navíc (ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cdo 2622/2021) dluh ještě nebyl zcela splněn.

14. V rozsudku ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015, Nejvyšší soud (vycházeje z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007) uvedl: „[V] projednávané věci žalobkyně a žalovaný plnili věřiteli ve splátkách, a proto regresní nárok mezi nimi vznikal ohledně každé splátky samostatně … Naopak závěrem, podle něhož při vzájemném regresu není třeba každou jednotlivou částečnou úhradu (splátku) započítávat proti druhému spoludlužníku postupem podle ustanovení § 580 a násl. obč. zák., se odvolací soud odchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu …“ 15. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že splatnost (počáteční – v rámci „1. etapy výstavby“) celkové výše závazku objednatelů k zaplacení ceny díla byla rozdělena do čtyř částí („splátek“), přičemž první tři platby (v různé výši) byly vázány pouze na dobu splatnosti, čtvrtá pak se vázala již na tzv. „2. a 3. etapu výstavby“ a souvisela již s vlastním převodem bytové jednotky na objednatele a poskytnutím úvěru objednateli na tyto platby. Jednalo se tedy o relativně samostatné pohledávky, a to ať již hlediska podmínek jejich splatnosti (termínu a způsobu), či jejich vzniku (podmínka kolaudace apod.) [srovnej bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně].

16. Pakliže tedy žalobkyně zaplatila na dluh v rámci „1. etapy výstavby“ a na splátku ve výši 1 164 990 Kč, splatnou do 31. 10. 2014, částku 1 200 000 Kč, uplatní se pro podmínky vzniku a výši následného regresu pravidla vymezená v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2622/2021, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3603/2015 (viz bod 13 a 14 tohoto odůvodnění); měl-li žalovaný za to, že na další splátku (část) pohledávky (v rámci „2. a 3. etapy výstavby“) uhradil více, než příslušelo na jeho podíl (což však ze skutkových zjištění nevyplynulo), mohl tuto pohledávku proti žalobkyni uplatnit, resp. započíst, což však neučinil.

17. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

18. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu