22 Cdo 1073/2026

Rubrum

22 Cdo 1073/2026-296 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Kašíkova 336/5, proti žalovaným: 1) J. N., 2) J. N., oběma zastoupeným Mgr. Danielem Gerlou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Maxima Gorkého 801/9, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 111/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2025, č. j. 37 Co 42/2025-215, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2025, č. j. 37 Co 42/2025-215, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 10. 2024, č. j. 6 C 111/2023-149, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2024, č. j. 6 C 111/2023-149, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. /č. e., p. č. XY a p. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I), předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit na vypořádání spoluvlastnického podílu do jednoho měsíce od právní moci rozsudku žalovanému 1) 1 203 333,33 Kč (výrok III) a žalované 2) 1 203 333,33 Kč (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V-VIII).

2. Okresní soud vyšel z toho, že účastníci jsou spoluvlastníky pozemků, každý v rozsahu ideální 1/3. Žalovaní jsou vlastníky domu přiléhajícího k pozemkům, pozemky stejně jako jejich právní předchůdci (jejich předkové) užívali spolu s domem. Žalobkyně nabyla podíl koupí od bratra žalovaných. Žalovaní měli o pozemky zájem, neměli však prostředky na vyplacení podílu žalobkyně.

3. Reálné dělení považoval soud prvního stupně za nemožné pro nesouhlasné vyjádření stavebního úřadu. Ten na dotaz soudu o vyjádření k dělení pozemků podélně na tři díly sdělil, že navrhované dělení pozemků p. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY, není možné, protože na pozemku p. č. XY je v katastru nemovitostí evidována budova bez čp/če. Soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1756/2004 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19 dovodil, že „jestliže je podle právní úpravy dána pravomoc stavebního úřadu rozhodovat mj. o dělení či scelování pozemků, přičemž příslušný stavební úřad k žádosti rozhodujícího soudu vydal v konkrétní věci negativní stanovisko, tj. vyslovil nesouhlas s navrhovaným dělením pozemků, pak soud je tímto negativním stanoviskem stavebního úřadu v dané věci vázán a nemůže je jakkoliv revidovat či nerespektovat“.

4. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2025, č. j. 37 Co 42/2025-215, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, VI, VII a VIII (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II, III a IV změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nařídil prodej předmětných pozemků ve veřejné dražbě s tím, že výnos z dražby bude rozdělen mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů tak, že každému z nich připadne jedna třetina tohoto výtěžku (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

5. Odvolací soud souhlasil se závěrem o nedělitelnosti pozemků, odkázal v tomto směru na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K nařízení prodeje společných nemovitostí přistoupil proto, že žalobkyně uvedla, že již nemá zájem o přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví s ohledem na problematické vztahy se žalovanými, a navrhla, aby odvolací soud nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

7. Přípustnost dovolání dovozují z toho, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 586/2017 a 28 Cdo 4144/2018), a to „ zda je rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle ustanovení § 1143 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ‚o. z.‘) z pohledu ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (‚stav. zák. 2006‘), respektive ustanovení § 216 odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (‚stav. zák. 2021‘), rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje vydání územního rozhodnutí.“ 8. Dovolání odůvodňují dovolatelé tím, že podle uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu potvrzené také soudem Ústavním (odkazují na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1778/21) rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1143 a násl. o. z. je – z pohledu § 82 odst. 3 stav. zák. 2006 rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje (předchozí) vydání územního rozhodnutí. Dovolací soud tu poukázal i na relativně samostatné uplatňování veřejného a soukromého práva (§ 1 odst. 1 o. z.) a dodal, že pokud by byl soud rozhodující o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku vázán vydáním územního rozhodnutí, byl by to zásah do jeho pravomoci, neboť rozhodnutí by bylo vázáno na – navíc ještě předchozí – vydání územního rozhodnutí, které by fakticky do značné míry předurčilo obsah rozsudku. Z obsahu dovolání tak plyne rovněž námitka nesprávného právního posouzení právní otázky vázanosti soudu vyjádřením stavebního úřadu při úvaze o dělitelnosti pozemku v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

9. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že nesprávně vycházel z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19, překonaného rozhodnutím pléna Ústavního soudu (poznámka dovolacího soudu – jde o stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21), důsledkem mylné aplikace § 1144 o. z. pak bylo nerespektování zákonné posloupnosti způsobů vypořádání. Domnívají se, že závěry judikatury lze použít i poté, co nabyl účinnosti zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon.

10. Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání tvrdí, že argumentace dovolatelů není přiléhavá, neboť je zásadní rozdíl v právní úpravě dané stavebním zákonem č. 183/2006 Sb., a stavebním zákonem platným v době vydání rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, tedy zákonem č. 283/2021 Sb. Nový stavební zákon platný a účinný již v době vydání rozsudku soudu prvního stupně v této věci má naprosto odlišnou úpravu v § 216 odst. 3; zatímco podle stavebního zákona č. 183/2006 Sb. se v těchto případech povolení nevydávalo, v režimu nového stavebního zákona je řízení o vydání povolení dělení pozemku zahajováno vždy a rozhodnutí o povolení je také vydáváno vždy, a existence rozsudku soudu má v takovém řízení pouze ten důsledek, že vydání povolení dělení je prvním úkonem stavebního úřadu v řízení, a to ještě pouze za podmínky, že rozsudek bude obsahovat podmínky pro konkrétní dělení; stavební úřad v takovém případě nemusí činit žádné jiné procesní úkony před vydáním rozhodnutí, ale samo rozhodnutí musí vydat vždy.

12. Soud by v případě dělení stavebního pozemku měl postupovat i v souladu s § 140 odst. 3 zák. č. 283/2021 Sb., stavební zákon, týkajícím se vymezení stavebního pozemku. Za této situace opravdu nelze dospět k rozumnějšímu řešení, než že si soud před rozhodnutím vyžádá stanovisko stavebního úřadu a v případě, že stavební úřad vyjádří s dělením nesouhlas, bude soud považovat pozemky za nedělitelné.

13. Žalobkyně též vytýká žalovaným, že nepředložili soudu geometrický plán ohledně jimi navrhovaného dělení pozemku; opatření tohoto plánu není povinností soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a neshledá-li podmínky pro odmítnutí, aby je zamítl.

III. Přípustnost dovolání

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

16. Dovolání není přípustné pro otázku, zda je rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z pohledu § 216 odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje vydání územního rozhodnutí, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud akceptoval právní názor soudu prvního stupně, který se výkladem § 216 odst. 3 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, nezabýval, vázanost stanoviskem stavebního úřadu dovodil z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k pravomoci stavebního úřadu podle zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, rozhodovat o dělení nebo scelování pozemků.

17. Dovolání je přípustné a rovněž důvodné pro řešení otázky, zda je soud při úvaze o dělitelnosti pozemku v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vázán vyjádřením stavebního úřadu, neboť při řešení této právní otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu odchýlil.

IV. Důvodnost dovolání

18. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

19. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

20. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky 21. Podle § 1114 o. z. rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci se vlastnického práva nabývá dnem, který je v něm určen. Není-li v rozhodnutí takový den určen, nabývá se vlastnického práva dnem právní moci rozhodnutí.

22. Podle § 1 odst. 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

23. Podle názoru soudu prvního stupně akceptovaného soudem odvolacím nelze přistoupit k vypořádání spoluvlastnictví rozdělením pozemku, pokud stavební úřad vyjádří k rozdělení nesouhlasné stanovisko; soud prvního stupně přitom odkázal na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1756/2004 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), a na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

24. Právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, však byl výslovně překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, jehož závěry shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1778/21, takto: „Soudy v občanskoprávním řízení dle § 7 odst. 1 občanského soudního řádu projednávají spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva, ledaže je podle zákona projednávají a rozhodují o nich jiné orgány. Jak v napadeném rozhodnutí podotýká Nejvyšší soud, pravomoc civilního soudu v soukromoprávních věcech má tedy obecnou povahu – je dána vždy vyjma případů, kdy zákon stanoví pravomoc jiného orgánu…Ustálená rozhodovací praxe obecných soudů využívá pravomoci obecného soudu rozhodovat o rozdělení pozemku při rozhodování o soukromoprávních sporech, a to například v rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1143 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 586/2017 ze dne 26. 4. 2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 4144/2018 ze dne 22. 1. 2019). Takový závěr několikrát aproboval i Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 940/21 ze dne 18. 5. 2021, usnesení sp. zn. I. ÚS 1391/19 ze dne 21. 5. 2019 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2159/10 ze dne 6. 9. 2010). Jak poznamenává Nejvyšší soud, pokud by byl soud rozhodující o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku vázán na vydání územního rozhodnutí správního orgánu, znamenalo by to zásah do jeho pravomoci, neboť by rozhodnutí bylo vázáno na ještě předchozí vydání územního rozhodnutí, které by fakticky do značné míry předurčilo obsah rozsudku (rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 586/2017 ze dne 26. 4. 2017).“ 25. Je to tedy přesně naopak, než se soud prvního stupně (a také odvolací soud) domnívá; rozhodnutí soudu o rozdělení společného pozemku podle § 1144 odst. 1 o. z. bez vyjádření stavebního úřadu není zásahem do pravomoci tohoto úřadu; naopak vázání způsobu vypořádání (rozdělení) spoluvlastnictví k pozemku na závazný názor stavebního úřadu by bylo zásahem do pravomoci soudu.

26. Ústavní soud považuje za nepřípustný zásah do pravomoci soudu vázanost vydaným územním rozhodnutím, neváže tedy pravomoc soudu rozhodnout v soukromoprávním sporu o rozdělení pozemku na situace, kdy předpisy veřejného práva vydání územního rozhodnutí nevyžadují. Pravomoc stavebního úřadu rozhodovat o dělení pozemků lze vztáhnout jen na právní vztahy regulované stavebním zákonem, není tedy žádný relevantní důvod pro to, aby byl tento zákon aplikován na určování pravomoci soudu v soukromoprávních sporech (srovnej stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 54/21, body 28 a 29). Uvedené závěry lze vzhledem k soukromoprávní povaze řízení vztáhnout i na řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a pravomoc soudu samostatně si v tomto řízení posoudit předpoklady pro rozdělení společné věci.

27. Při rozhodování o způsobu dělení pozemku soud sice může přihlédnout k hlediskům územního plánování, přístupu ke komunikacím a účelného technického způsobu navrhovaného řešení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018), to ovšem neznamená, že by jeho rozhodnutí podléhalo povolení či kladnému stanovisku stavebního úřadu. Na rozhodnutí či stanovisko stavebního úřadu ostatně nejsou vázány ani účinky rozhodnutí o rozdělení věci ve zrušeném spoluvlastnictví (§ 1114 o. z.), nejde ani o předpoklad pro zápis vlastnického práva k rozděleným pozemků do katastru nemovitostí [§ 14 odst. 2 a § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)].

28. Odvolací soud opřel svůj závěr o tom, že rozdělení společných pozemků není dobře možné, jen o závěr o závaznosti negativního stanoviska stavebního úřadu, sám dělitelnost pozemků neposuzoval, jeho právní posouzení je proto neúplné, a tedy nesprávné.

29. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení, důvody pro změnu rozsudku odvolacího soudu nejsou dány. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

30. V průběhu dalšího řízení soud prvního stupně posoudí, zda skutečnost uvedená ve vyjádření stavebního úřadu brání navrženému rozdělení pozemků a v kladném případě zváží jiný způsob dělení. I při úvaze o způsobu dělení je třeba vzít do úvahy, že žalovaní spoluvlastníci, kterým patří v souhrnu ideální 2/3 pozemků, jednají ve shodě (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 754/2023).

31. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. David Havlík předseda senátu