22 Cdo 1103/2026

Rubrum

22 Cdo 1103/2026-984 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) A. Š., zastoupené JUDr. Alenou Keřkovou, bytem v Praze, V Podhájí 1185/16, a b) A. K., proti žalovanému Š. D., zastoupenému Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové Náměstí 207/34, o zřízení věcného břemene nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 251/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2025, č. j. 95 Co 269/2025-948, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 22 C 251/2011-913, zřídil ve výroku I blíže specifikovanou služebnost cesty ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY (dále jen „nemovitost žalobkyň), k zatíženému pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný pozemek“), oběma v katastrálním území XY (výrok I), uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalovanému za zřízení věcného břemene částku 16 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).

2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2025, č. j. 95 Co 269/2025-948, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že částka uložená žalobkyním za zřízení věcného břemene činí 30 000 Kč s tím, že plněním jedné z žalobkyň v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost druhé z žalobkyň; ve zbývající části výrok II potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–V).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že se odvolací soud při řešení několika právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

4. Jako první uvedl otázku disproporcionality výhod žalobkyň oproti újmě žalovaného související se zřízením nezbytné cesty. Soud podle žalovaného dostatečně nezohlednil skutková zjištění, že v daném místě bydlí se svou rodinou a podniká, zřízení nezbytné cesty je pro něj velkým zásahem do soukromí a do jeho každodenního života občanského i pracovního, kdežto žalobkyně sledují zřízení nezbytné cesty pouze za účelem lepšího přístupu ke svému rekreačnímu objektu, o jehož přístup k veřejné cestě se navíc po desetiletí nezajímaly. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, z něhož vyzdvihl, že nákladnost zřízení jiného přístupu k nemovitosti je soukromý majetkový zájem žalobkyň, který nelze uspokojit na úkor jiného vlastníka. Při zřizování nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, z něhož se podává, že zřízení nezbytné cesty je závažný zásah do vlastnického práva vlastníka pozemku, proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by zřízením vznikla vlastníku zatížené nemovitosti. Soudy měly podle tohoto rozhodnutí přihlédnout též k charakteru a užívání staveb. Upozornil i na pasáž konstatující, že právo nezbytné cesty nelze zřídit jen za účelem parkování vozidel před budovou, není-li parkování nutné k řádnému a obvyklému užívání budovy. V průběhu řízení žalovaný navrhoval, aby soud případně zřídil jen právo chůze s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2667/2005, poukazoval na nedůvodnost požadavku jízdy, neboť žalobkyně mají již nyní zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici předmětného pozemku a několikametrová vzdálenost ke vchodu do jejich domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu v obci.

5. Jako druhou předložil otázku posouzení předmětného pozemku jako prostoru uzavřeného za účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup. Dovolatel připustil, že v roce 2011 předmětný pozemek oplotil, Magistrát města XY mu následně na podnět žalobkyň uložil plot odstranit v „předmětné části“ pozemku. Dovolatel vysvětloval, že má na pozemku rodinný dům, v němž je rodinná domácnost, dříve i s malými dětmi, takže považoval za legitimní a přirozené, že předmětný pozemek tvoří prostor uzavřený ve smyslu § 1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, podle něhož jsou uzavřenými prostorami budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob. Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, jež vyžaduje při aplikaci § 1032 odst. 2 o. z. zohlednit ochranu soukromí a v návaznosti na veškeré okolnosti případu posoudit, zda lze po vlastníku zatížené nemovitosti spravedlivě požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva. Zohledněno by rovněž mělo být, zda se žalobce domáhá přístupu ke své nemovitosti „uvnitř“ zatíženého pozemku, nebo zda žádá pouze průchod a průjezd přes cizí domovní sféru. Oběma soudům vytýkal, že dostatečně nezohlednily všechny okolnosti případu.

6. Třetí námitkou odvolacímu soudu vytýkal, že v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu pominul hodnotit, zda by za dané situace nepostačovalo jiné opatření. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2090/2020 a sp. zn. 22 Cdo 1171/2016, podle kterých v případě více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující. Je třeba též zvážit, zda by nebylo méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Tomuto požadavku podle dovolatele soudy nedostály, když jiné varianty přes pozemky, které jsou ladem, odmítly jen z ekonomických důvodů, že by žalobkyně byly nuceny vynaložit vlastní prostředky na terénní úpravu těchto pozemků.

7. Závěrem namítl, že soudy desítky let trvající pasivitu žalobkyň nezohlednily jako hrubou nedbalost ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Připomněl, že žalobkyně opakovaně bez souhlasu vlastníka či jiného oprávnění vstupovaly neoprávněně na předmětný pozemek a tím neoprávněně zasahovaly do dovolatelovy držby i jeho vlastnického práva (odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3844/2016). Čekal, že takové jednání soudy žalobkyním přičtou v neprospěch. Podmínka uvedená v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. má sankcionovat situace, kdy se nabyvatel nemovité věci bez přístupu lehkovážně spoléhá na to, že mu bude přístup následně umožněn sousedy či povolen soudem, aniž se před nabytím pokusil přístup zajistit sám. Žalobkyně ani jejich právní předchůdce (manžel jedné z žalobkyň) od nabytí jejich nemovitosti po dobu 22 let nečinili nic, aby si spojení s veřejnou komunikací obstarali legálně (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015). Zcela vědomě spoléhali na protiprávní průchody a průjezdy přes pozemek dovolatele.

8. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhly, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť žalovaný se domáhá jednak přezkumu skutkových otázek (disproporcionalita výhod žalobkyň, uzavřený prostor), které nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem, a pokud jde o rozpor s ustálenou judikaturou, není v dovolání uvedeno, v čem spočívá rozpor konkrétního případu s uvedenými rozsudky. Dále se podrobně vyjádřily ke konkrétním námitkám žalovaného, k mnohým připojily odkaz na napadené rozhodnutí, kde se odvolací soud s argumentací žalovaného podrobně vypořádal. Podle jejich názoru rozhodl odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a pečlivě vyhodnotil individuální poměry účastníků.

10. Dovolání není přípustné.

11. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

13. Na úvod dovolací soud předesílá, že již mnohokrát vysvětlil, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004).

14. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát na to, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit. To neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, jenž byl publikován pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015). Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty pouze proto, že by přístup byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; § 1032 odst. 1 písm. c) o. z.].

15. Připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi. Po zvážení těchto i dalších okolností je na úvaze soudu v nalézacím řízení, aby určil nejpřiměřenější variantu vedení cesty. Jeho úvahy může dovolací soud zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019). K otázce disproporcionality výhod žalobkyň oproti újmě žalovaného 16. V projednávaném případě bylo zjištěno, že nemovitost žalobkyň nelze řádně užívat, protože není vůbec spojena s veřejnou cestou. Odvolací soud vysvětlil, proč v tomto případě by ani pěší přístup nemohl zajistit řádné užívání, obhospodařování, údržbu a opravy – s ohledem na dopravní situaci, vlastnické poměry a členitost terénu v předmětné lokalitě (blíže srovnej bod 18 napadeného rozhodnutí). Příjezd žalobkyň na hranici předmětného pozemku žalovaný aktivně v minulosti znemožňoval (viz bod 19 napadeného rozhodnutí).

17. Odvolací soud důkladně zvažoval výhodu zřízení nezbytné cesty na straně jedné a újmu žalovaného na straně druhé. Při zřizování nezbytné cesty dbal na to, aby práva vlastníků pozemků v okolí nemovitosti žalobkyň byla omezena co možná nejméně. Při vymezení nezbytné cesty bral do úvahy výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, členitost terénu v předmětné lokalitě, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, i míru rušení vlastníka zatěžovaného pozemku. Nejpřirozenějším přístupem k nemovitosti žalobkyň nakonec shledal variantu přístupu po stávající cestě nacházející se z části na předmětném pozemku žalobce, z části na pozemku města XY (srovnej podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, především body 24 a 30). Úvahy odvolacího soudu nebyly shledány zjevně nepřiměřenými, nalézací soudy naopak postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Jelikož se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Posouzení předmětného pozemku jako prostoru uzavřeného za účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup 18. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2018, Nejvyšší soud vyložil, že „aplikace § 1032 odst. 2 o. z. dopadá na situace uzavřených prostor, přes které nemá být nezbytná cesta zřízena, přičemž uzavřenými prostorami jsou budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob“ (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016).

19. V projednávaném případě odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že předmětná část pozemku žalovaného, po níž má být nezbytná cesta vedena, se nachází cca o 2 metry pod úrovní rodinného domu žalovaného a je od něj oddělena opěrnou zídkou s oplocením. Oba soudy se shodly, že ačkoliv má k přejíždění žalobkyň docházet v blízkosti rodinného domu žalovaného, i s ohledem na frekvenci užívání nemovitosti žalobkyněmi nelze uzavřít, že by žalovaný byl nad míru přiměřenou poměrům rušen v užívání domu a bylo vážně narušeno jeho soukromí (srovnej body 24 a 30 napadeného rozhodnutí). Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Ani v tomto směru nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené úvahy odvolacího soudu, proto ani námitka uzavřeného prostoru přípustnost dovolání nezakládá. K námitce nedostatku hodnocení, zda by za dané situace nepostačovalo jiné opatření 20. Neobstojí rovněž námitka dovolatele, že odvolací soud pominul hodnotit, zda by za dané situace nepostačovalo jiné opatření, a že jiné varianty přes pozemky, které jsou ladem, soud odmítl jen z ekonomických důvodů, že by žalobkyně byly nuceny vynaložit vlastní prostředky na terénní úpravu těchto pozemků. Oba nalézací soudy zvažovaly zřízení nezbytné cesty v jedné ze tří variant, které by podle znaleckých posudků byly realizovatelné pro danou lokalitu. Soudy podrobně rozebraly, proč zbylé dvě varianty nepovažovaly za nejpřirozenější variantu vedení cesty, která by co nejméně zasahovala do vlastnických práv sousedních pozemků. Všechny pozemky se nacházejí v Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Co se týče „varianty č. 2“ přes pozemky parc. č. XY ve vlastnictví města XY a parc. č. XY ve vlastnictví dědiců po paní Š., soudy nepovažovaly tuto variantu za nejpřirozenější ve smyslu § 1033 odst. 1 o. z. s ohledem na obtížnost technologického řešení vybudování takové přístupové cesty a její finanční náročnost (odhadované náklady ve výši 1 144 775 Kč). Tato varianta by byla nepřiměřeně zatěžující pro žalobkyně v porovnání s výhodou, kterou by jim zajištění přístupu přineslo. V případě „varianty č. 3“ přes pozemky parc. č. XY a XY ve vlastnictví dědiců po paní Š. vzaly soudy v úvahu, že se jedná o stavebně nevyužívané příkré svahy porostlé trávou, keři a stromy, které by bylo nutné vykácet. Zároveň by byla výměra pozemku parc. č. XY provedením nezbytné cesty dotčena v rozsahu 87 %. Vytvoření přístupu v této variantě by navíc vyžadovalo přezdění cca 8,5 metru opěrné zdi, jejíž narušení by ovlivnilo základové konstrukce domu žalobkyň s rizikem narušení jeho statiky.

21. Z uvedeného je zřejmé, že se soud jinými variantami zřízení nezbytné cesty zabýval, vysvětlil, proč jako nejpřirozenější přístup zároveň s nejmenším zásahem do vlastnického práva vlastníků sousedních pozemků zvolil ze tří variant „variantu č. 1“ po stávající cestě nacházející se z části na předmětné části pozemku žalobce, z části na pozemku města XY (srovnej podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, především body 24 a 30). Od ustálené rozhodovací praxe se tak neodchýlil. Proto ani třetí námitka přípustnost dovolání nezakládá. Hrubá nedbalost žalobkyň ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.

22. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel, 2) v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu, a 3) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu (srovnej např. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2913/2023, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018).

23. Při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2432/2016, nebo usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5229/2016).

24. V projednávaném případě odvolací soud neshledal hrubou nedbalost v tom, že žalobkyně a) nabyla nemovitost bez spojení s veřejnou cestou darováním od svého manžela v roce 1980, kdy vlastníkem předmětného pozemku byl stát, resp. město. Mohla proto očekávat, že jí původní vlastník umožní přístup k nemovitosti. Ačkoliv to žalovaný namítal, z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobkyně a) zmařila dokončení záměru města XY připojit část předmětného pozemku [v části využívané rodinou žalobkyně a) k přístupu k jejich nemovitosti] k pozemku parc. č. XY ve vlastnictví města XY [po němž vede druhá část cesty užívané rodinou žalobkyně a)], čímž by došlo ke sjednocení vlastnického režimu obou pozemků užívaných rodinou žalobkyně a) pro přístup k jejich nemovitosti. Za hrubou nedbalost nepovažoval ani to, že žalobkyně odmítly návrh žalovaného na vybudování schodiště vedoucího přes pozemek ve vlastnictví paní Š., když žalovaný nebyl oprávněn s tímto pozemkem nakládat, navíc paní Š. tento přístup přes svůj pozemek odmítla. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně usilovaly o dohodu s žalovaným ohledně realizace přístupu po jeho pozemku, avšak žalovaný ji odmítl (srovnej body 35–38 napadeného rozhodnutí). Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, proto ani poslední námitka přípustnost dovolání nezakládá.

25. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

26. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna, lze se domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 21. 6. 2026 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu