22 Cdo 1109/2002
V PLATNOSTI- NS 22 Cdo 1109/2002
- NS 22 Cdo 2810/2000
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, které opravilo rozsudek soudu prvního stupně. Soud uvedl, že dovolání není přípustné, protože napadené rozhodnutí nepadá pod výjimky uvedené v § 238a a § 239 OSŘ. Dále se soud opřel o § 237 odst. 1 OSŘ, podle něhož dovolání není přípustné, pokud nejde o hrubé procesní vady. Rozhodnutí bylo vydáno jako nepřípustné a nebylo možné jej napadnout žádným opravným prostředkem.
Rubrum
22 Cdo 1109/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. T., zastoupenému advokátem, o neplatnost kupní smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1109/97, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. května 2000, č. j. 35 Co 347/99-155, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
: Okresní soud v České Lípě (dále “soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 1999, č. j. 7 C 1109/97-125, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby soud určil, že smlouva, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 19. 8. 1996 je neplatná, a pod bodem II. výroku určil, že vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem označené smlouvy, je žalobce. Dále pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č. j. 35 Co 347/99-150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil, ve výroku pod bodem II. ho změnil tak, že žalobu na určení vlastnictví k blíže označeným nemovitostem zamítl, a zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená účastníky 19. 8. 1996 se ruší (bod III. výroku rozsudku odvolacího soudu). Návrh žalobce na připuštění dovolání ve vztahu k potvrzujícímu výroku a částečně zamítající žalobu zamítl (body I. a III. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Usnesením ze dne 24. května 2000, č. j. 35 Co 347/99-155, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci opravil shora označený rozsudek téhož soudu ve výroku pod bodem II. tak, že správně zní: „Ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví, zůstává rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 10. 1999, č. j. 7 C 1109/97-125, nedotčen“. Opravu rozsudku soud odůvodnil tím, že výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. nebyl dotčen odvoláním ani jednoho z účastníků, takže pokud odvolací soud 12. 4. 2000 změnil rozsudek soudu prvního stupně v tomto bodu, když jde o zřejmou nesprávnost. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že obsah výroku rozsudku odvolacího soudu z 12. 4. 2000 pod bodem II. nemůže být považován za zřejmou nesprávnost, jde o meritorní výrok, který doručením rozsudku účastníkům nabyl právní moci. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 211 OSŘ pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného. Opravu rozsudku provedl odvolací soud podle § 164 OSŘ, který není zvláštní úpravou vyloučen z řízení u odvolacího soudu. Dovoláním napadené rozhodnutí, i když jím nebylo rozhodnuto o rozhodnutí soudu prvního stupně, je proto také rozhodnutím odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 OSŘ). Přípustnost dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu upravuje ustanovení § 238a a § 239 OSŘ. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde. Napadené usnesení není usnesením měnícím [§ 238a odst. 1 písm. a) OSŘ] ani potvrzujícím (§ 239 OSŘ), když o žádném rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno změnit či potvrdit, jím rozhodnuto nebylo, a nelze je podřadit ani pod ustanovení § 238a odst. 1 písm. b) až f) OSŘ. Protože podle § 238a a § 239 OSŘ dovolání přípustné být nemůže, zbývalo posoudit podmínky přípustnosti určené v § 237 odst. 1 OSŘ, který spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Dovolatel nenamítá, že došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k takovým vadám došlo. Dovolání proto není přípustné ani podle § 237 odst. 1 OSŘ. S ohledem na uvedené dovolacímu soudu nezbylo než dovolání jako nepřípustné odmítnout [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. července 2002 JUDr. František Balák, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.